Image
Rudolf Křesťan
(*14. 3. 1943, Praha)

Po ukončení Základní školy navštěvoval Gymnázium v Karlových Varech.Když složil maturitní zkoušky,přihlásil se ke studiu na Novinářské fakultě University Karlovy v Praze. I tuto školu zvládl úspěšně. Od roku 1964 přispíval svými krátkými fejetony do časopisu Mladý Svět,kde pracoval až do roku 1993.

Rudolf Křesťan píše většinou fejetony, kterými se také nejvíce proslavil. V nich se zabývá úplně obyčejnými věcmi, které ho zrovna napadnou. Klade si otázky, které nám můžou připadat až malicherné. Ale autor se nad nimi díky své fantazii dokáže dobře zamýšlet. Uplatňuje při tom mnoho zajímavých postřehů a vtipné nadsázky.Jeho pohled na věci kolem nás je nezvyklý, ale i přesto jeho význam snadno chápeme.
Autorův jazyk je dobře srozumitelný. Pan Křesťan často používá různá přirovnání a překvapující slovní spojení a obraty. Pohrává si také s významy slov. To vše dohromady dává jeho knihám humorný ráz.

Rudolf Křesťan napsal přes 1000 fejetonů.
Na naši otázku, které jeho dílo se mu nejvíce líbí, autor odpověděl,že všechna svá díla považuje za jednu nedokončenou knihu.

Bibliografie:
Kos a kosínus (1969) – in collaboration with Vladimír Renčín
Budeš v novinách (1976) – in collaboration with František Gel
Myš v 11. patře (1980)
Slepičí krok (1986)
Kočky v patách (1990)
Co láká poškoláka (1991) – illustrated by Vladimír Renčín
Jak se do lesa volá (1992) – illustrated by Vladimír Renčín
Jak jsem si užil (1995)
Pozor, hodný pes! (1997)
Nebuď labuť! (1999)
Výlov mého rybníka (2000)
Podkovaná blecha (2002)
Kachna v bazénu (2004)
Tandem aneb po dvou ve dvou (2006)
Jsem z toho jelen (2008)
Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům (2010)

 


Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův