kratochvil_m_150.jpg

Miloš Václav Kratochvíl (*6. 1. 1904, Vídeň – †9. 7. 1988, Praha)

spisovatel, archivář, dramaturg, scénárista, profesor
Vystudoval filozofickou fakultu UK, učil na FAMU, 1974 jmenován národním umělcem

Bibliografie (jen první vydání)

Bludná pouť, 1939
Osamělý rváč, 1941
Rokokový ostrov, 1942
Povídky lásky a smrti, 1943
Loď (hra), 1944
Král obléká halenu, 1945
Hovory o umění, 1946
Pět milostných a jedna, 1946
Rokoková smrt, 1947
O tobě, Praho, 1948
Pochodeň, 1950
Mistr Jan, 1951
Jan Žižka, 1952
Jan Hus, 1952
Jan Želivský, 1953
Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela, 1955
Veronika, 1956
Husitská kronika, 1956
Památné bitvy našich dějin, 1958
Báje a pověsti z Čech, 1959
Českou minulostí, 1961
Objevitelé a dobyvatelé, 1962
Komediant, 1962
Napoleon z Černého ostrova, 1966
Rytíři černé vlajky, 1969
Dobrá kočka, která nemlsá, 1970
Malé dějiny válek, 1971
Matyášův meč, 1971
Čas hvězd a mandragor, 1972
Lásky královské, 1973
Evropa tančila valčík, 1974
J. A. Komenský, 1975
Život Jana Ámose, 1979
Cesty slova, 1979
Jak psát hry pro film a televizi, 1981
Putování Jana Ámose, 1982
Panoptikum zašlých časů, 1986
Malé dějiny válek, 1997

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik