kozisek150.jpg

Josef Kožíšek  (*6. 7. 1861, Lužany u Přeštic - †6. 7. 1933, Úvaly u Prahy)

- český pedagog, básník a prozaik
 
Pocházel z početné venkovské rodiny a toto prostředí mu zůstalo blízké po celý život. Od roku 1873 studoval na plzeňském gymnáziu a poté na učitelském ústavu v Příbrami (do 1881). Následovala dráha podučitele a učitele na různých školách, mj. v Klecanech, kde se nejen oženil, ale zapůsobily tu na něj dosud živé vzpomínky na místního kaplana V. Beneše Třebízského. V letech 1895 až 1918 (s přestávkou) byl řídícím učitelem v Zápech u Brandýsa. Po celou dobu byl i veřejně činný jako člen mnoha pedagogických, osvětových i dalších společností a spolků. V nové republice pak byl jako zkušený pedagog (navrhl i reformu metodiky výuky), autor oblíbených moderních učebnic (slabikář Poupata, čítanky Ráno, Studánka) a uznávaný spisovatel jmenován vedoucím literárního oddělení Státního nakladatelství (1920). Zde působil až do odchodu na penzi v roce 1927.

Kožíškova tvorba je ojedinělá tím, že psal výhradně pro děti. Jako zkušený pedagog ve svém díle umně skloubil čtivost a srozumitelnost příběhu s nenásilnou výchovnou tendencí. V dětské poezii vědomě navázal na J. V. Sládka, jehož byl skutečně důstojným pokračovatelem. Inspirací mu byla také lidová tvorba především u říkadel a popěvků. Mnohé z nich - podobně jako básničky - ostatně doslova zlidověly a patří dodnes k výbavě většiny začínajících čtenářů. Nemluvě o tom, že inspirovaly i naše hudební skladatele.

Bibliografie

Ráno, 1922
Pohádka lesa, 1945
Na výsluní, 1958

Sedmikrásky, 1944
kolektiv autorů: Špalíček moudrých básniček, 1998)
Polámal se mraveneček, 1964
 Poupata, 1921

Zdroj www.libri.cz a Čítárny

Inspirující myšlenky...

Dřívější zpupné přednosti, jimiž se lidské zvíře povyšovalo nad ostatní zvířata, už padají. Víme, že lidská bytost není jediná, která myslí, mluví nebo pracuje. Každý živočišný druh má svoje zvláštnosti, jimiž vyniká, a jiné mu chybí. Ale domnělé přednosti lidí jsou spíš náhražkami nějakých nedostatků. Zbývá zhodnotit, jestli vysoká rozumovost člověka není víc na škodu než k užitku. Podle ničivé úlohy, kterou lidstvo hraje v přírodní rovnováze, bychom mohli směle prohlásit, že lidská vysoká rozumovost je v podstatě chorobně přerostlá rozbujelost, cosi jako rakovina nebo šílenství. Než vysoce mravní a mrvní člověk začal zavádět řád, život se udržoval dokonale jistě a svobodně, když si každý dělal, co chtěl v tom chaosu anarchie.
Misantrop: Vegan - člověk, nebo zvíře?