kocourek.jpg Vítězslav Kocourek (*3. 8. 1920, Praha - †30. 12. 1995, Praha)

Studoval na gymnasiu v Praze (1931 až 39), jeho studia češtiny a filosofie na Karlově universitě však přerušila válka (absolvoval 1950). Za okupace zkusil několik povoláni: sportovního redaktora, úředníka, laboranta. První tři léta po válce pracoval v redakcích novin, pak v dramaturgii Čs. státního filmu (1948 až 1952), v redakci nakladatelství Čs. spisovatel (1952-59), kde byl poslední tři léta šéfredaktorem. Od r. 1959 je šéfredaktorem Divadelního a literárního jednatelství.

Kocourkova publikační činnost (verše, prózy, fejetony) se datuje od gymnasijních let (Studentský časopis, Mladá kultura i pod pseud. Cattler, Psohlavec, později Lidové noviny). Po válce tiskl povídky, úvahy, kritické stati, epigramy v Tvorbě, Dikobrazu, Kytici, Novém životě, Květnu, Literárních novinách, Kultuře aj., psal doslovy, autorsky se účastnil na revuích Divadla satiry (Cirkus plechový; Zvláštní vydání; Ferda, sirky, zeměkoule).
Uspořádal antologii z čes. povídek Země kytice (1955). V epigramech, jimiž debutoval a jež tvoří jednu ze složek jeho tvorby, převyšuje Kocourek průměr dobové satiry jen kulturou slova. V povídkách psycholo-ické ražby hledal za sportovní látkou (Sportovní povídky) mravní problémy mládí své generace. Podstatnou složkou K. spisovatelského zájmu je literatura pro mládež a v ní klasické dobrodružné látky, jež překládal, převyprávěl, dramatizoval a dotvářel.

Bibliografie
Za pohádkou kolem světa (1957)
Se zvířátky kolem světa (pohádky 1958)
Vzpoura na lodi Bounty (R 1960)
Sportovní povídky (1961)
Vesmír, hvězdy, země a my děti (1964)

Převyprávěné knížky:
Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1955)
Cooperova Posledního Mohykána (1957)
Mayovy romány Syn lovce medvědů (1958)
Duch Llana Estacada (1959, pseud. Jiří Bernard).
Poklad na ostrově (podle Stevensona. 1962)

Zdroj: Slovník českých spisovatelů, ČS 1964


Inspirující myšlenky...

Dřívější zpupné přednosti, jimiž se lidské zvíře povyšovalo nad ostatní zvířata, už padají. Víme, že lidská bytost není jediná, která myslí, mluví nebo pracuje. Každý živočišný druh má svoje zvláštnosti, jimiž vyniká, a jiné mu chybí. Ale domnělé přednosti lidí jsou spíš náhražkami nějakých nedostatků. Zbývá zhodnotit, jestli vysoká rozumovost člověka není víc na škodu než k užitku. Podle ničivé úlohy, kterou lidstvo hraje v přírodní rovnováze, bychom mohli směle prohlásit, že lidská vysoká rozumovost je v podstatě chorobně přerostlá rozbujelost, cosi jako rakovina nebo šílenství. Než vysoce mravní a mrvní člověk začal zavádět řád, život se udržoval dokonale jistě a svobodně, když si každý dělal, co chtěl v tom chaosu anarchie.
Misantrop: Vegan - člověk, nebo zvíře?