kocourek.jpg Vítězslav Kocourek (*3. 8. 1920, Praha - †30. 12. 1995, Praha)

Studoval na gymnasiu v Praze (1931 až 39), jeho studia češtiny a filosofie na Karlově universitě však přerušila válka (absolvoval 1950). Za okupace zkusil několik povoláni: sportovního redaktora, úředníka, laboranta. První tři léta po válce pracoval v redakcích novin, pak v dramaturgii Čs. státního filmu (1948 až 1952), v redakci nakladatelství Čs. spisovatel (1952-59), kde byl poslední tři léta šéfredaktorem. Od r. 1959 je šéfredaktorem Divadelního a literárního jednatelství.

Kocourkova publikační činnost (verše, prózy, fejetony) se datuje od gymnasijních let (Studentský časopis, Mladá kultura i pod pseud. Cattler, Psohlavec, později Lidové noviny). Po válce tiskl povídky, úvahy, kritické stati, epigramy v Tvorbě, Dikobrazu, Kytici, Novém životě, Květnu, Literárních novinách, Kultuře aj., psal doslovy, autorsky se účastnil na revuích Divadla satiry (Cirkus plechový; Zvláštní vydání; Ferda, sirky, zeměkoule).
Uspořádal antologii z čes. povídek Země kytice (1955). V epigramech, jimiž debutoval a jež tvoří jednu ze složek jeho tvorby, převyšuje Kocourek průměr dobové satiry jen kulturou slova. V povídkách psycholo-ické ražby hledal za sportovní látkou (Sportovní povídky) mravní problémy mládí své generace. Podstatnou složkou K. spisovatelského zájmu je literatura pro mládež a v ní klasické dobrodružné látky, jež překládal, převyprávěl, dramatizoval a dotvářel.

Bibliografie
Za pohádkou kolem světa (1957)
Se zvířátky kolem světa (pohádky 1958)
Vzpoura na lodi Bounty (R 1960)
Sportovní povídky (1961)
Vesmír, hvězdy, země a my děti (1964)

Převyprávěné knížky:
Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1955)
Cooperova Posledního Mohykána (1957)
Mayovy romány Syn lovce medvědů (1958)
Duch Llana Estacada (1959, pseud. Jiří Bernard).
Poklad na ostrově (podle Stevensona. 1962)

Zdroj: Slovník českých spisovatelů, ČS 1964

Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti