kamenicek jan

Jan Kameníček (15. března 1955 v Praze)

scénárista, spisovatel

Spisovatel Jan Kameníček původně vystudoval Střední průmyslovou školu stavební. Posléze však také na Pražské konzervatoři absolvoval obor violoncello, což určilo Kameníčkovo další směřování. Po absolutoriu na konzervatoři Jan Kameníček nastoupil do Československého rozhlasu. Už za rok se ale pro široký tvůrčí potenciál osamostatnil. Od roku 1980 tak Jan Kameníček až doposud působí ve svobodném povolání.
Více: http://jankamenicek.cz

Bibliografie
Zdánlivé zbytečnosti (2013)
Ikarovy monology (2012)
In the house (2011)
Daidalova zoufalství (2009)
Du kannst mein angesicht nicht schauen (2009)
Nie bedziesz mogl ogladac mojego oblicza (2009)
Vacant (2005)
Mezi spánkem (2004)
Daidalova zoufalství (2003)
Dům (2001)
Rekviem za kantora Bacha (2000)
Konvikt (2000)
En ten tý ny (1995)
Vznik románu v sonátové formě (1992)
Dům (1990)
Rekviem za kantora Bacha (1988)

 


Myšlenky z knih

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.