Image

Eliška Horelová
vlastním jménem Nováková (*23. 5. 1925, Cerhenice - †30. 8. 2015, Praha)

Prozaička, básnířka, novinářka, vysokoškolská učitelka

Narodila se v Cerhenicích, okres Kolín a dětství prožila v rodině státního zaměstnance a učitelky v jižních Čechách. V roce 1946 maturovala v Českých Budějovicích. Poté studovala český jazyk a dějepis na pedagogické fakultě, později pedagogiku a psychologii na Filosofické fakultě University Karlovy (PhDr. 1952). Při studiu také učila na ZŠ.  
V 50. a 60. letech postupně vystřídala několik působišť pedagogicko-vědeckého charakteru, až zakotvila roku 1963 jako odborná asistentka na katedře pedagogiky FF UK. Kandidátskou práci "Vzory a ideály jako prostředek formování žáka staršího školního věku" však obhajuje až roku 1990 v rámci rehabilitačního řízení.

Její prvotina byla básnická sbírka  "Stojím na červenou" (1963). Dále píše jen prózu. Nejdřív to byla románová trilogie "Zdivočelá voda" (1973), "Strhané hráze" (1978), "Potopa" (1979), kde z pohledu třináctiletého chlapce a jeho mladší sestry zachycuje dění z let 1938-39. Podobné tematiky i pohledu se drží i v dalších dvou prózách mapujících postupně válku, její konec a návraty domů - "Kluci ze zabraného" (1982) a "Čas ohně, čas šeříků" (1976).
Výchovný akcent Horelové se zejména objevuje v psychologické novele "Nemožná holka" (1984); v knize Pojď, dáme sbohem žizni (1979); Léto, jako když vyšije (1979); Štěstí má jméno Jonáš (1977); Fretka (2000) nebo beletrii akcentující lásku k přírodě a její ochraně "Jarda Samorost" (1988). V 80. letech pak vydává několik příběhů pro malé čtenáře  např. ("Znáte Tománka?", "Dana a Niki Lauda", "Michalka a Julián").

Pro rozhlas připravila četbu z řady svých knih a napsala i rozhlasové hry např. "Nedělní jízdy" (1976) či "Štěstí má jméno Jonáš" (1986). Film realizoval několik scénářů např. Pojď, dáme sbohem žizni, Stěhovaví ptáci. V polovině 90. let se autorka znovu vrací k básnickému vyjádření, jako by výpověď veršem byla na počátku i ke sklonku života tou nejpřesnější - "Jdem pískem času" (1994), "Světelné noviny" (1995), Jdem pískem času (2000).

Její knihy vyšly také bulharsky, francouzsky. kazašsky, maďarsky, rusky, slovensky, slovinsky, španělsky, ukrajinsky.

Bibiliografie (jen první vydání)

Stojím na červenou, 1963 (poezie)
Zdivočelá voda, 1973 / čestná listina H. Ch. Andersena
Stěhovaví ptáci, 1974
Čas ohně, čas šeříků, 1976
Štěstí má jméno Jonáš, 1977
Strhané hráze, 1978
Pojď, dáme sbohem žízni!, 1979
Léto, jako když vyšije…, 1979
Potopa, 1979
Znáte Tománka?, 1981
Kluci ze zabraného, 1982 / čestná listina H. Ch. Andersena
Dana a Niki Lauda, 1983
Nemožná holka, 1984
Rubikova kostka, 1985
Tománek je rád na světě, 1985
Michalka a Julián, 1987
Jarda Samorost, 1988
Tománek ve škole. 1992
Světelné noviny, 1995 (poezie)
Fretka, 2000 /Zlatá stuha/
Jdem pískem času, 2000 (poezie)

Ocenění:
Dvakrát zapsána na čestnou listinu H. Ch. Andersena za knihy Zdivočelá voda a Kluci ze zabraného, mnohá nakladatelská ocenění, naposledy pak Zlaté stuhy: 2000 za knihu Fretka a v roce 2009 za celoživotní tvůrčí přínos.
Za knihu Kluci ze zabraného byla oceněna čestným občanstvím udělené 24. 9. 1988 městem Neveklov, za umělecké ztvárnění skutečných událostí druhé světové války, za zvěrstva, která na Češích napáchali nacističtí Němci.

 

Inspirující myšlenky...

Všímal jsem si koše na odpadky u dveří jejího bytu, a tak jsem zjistil, že pravidelně čte obrázkové magazíny, cestovní prospekty a horoskopy; že kouří exkluzívní cigarety Picayunes; že se živí hlavně tvarohem a dohněda upraženými krajíčky okoralého chleba; že jí vlasy tak zestrakatěly trochu jejím přičiněním. Z téhož pramene jsem poznal, že dostává žoky psaníček od vojáků na různých frontách. Vždycky byla roztrhána jakoby na záložky do knih. Někdy jsem si z toho koše jednu vytáhl. Nejčastěji se v nich vyskytovala slova jako nezapomeň a stejská se mi po tobě a prší a piš, prosím tě a sakra a vem to ďas, a také opuštěnost a láska.
Truman Capote, Snídaně u Tiffanyho