horejsi jindrich

Jindřich Hořejší (*25. 4.1886, Praha - †30. 5.1941, Praha)

básník, překladatel

Bratr Josef byl významným překladatelem a bratr Alexandr publikoval pod pseudonymem Jan Alda. V roce 1904 maturovala a už tenkrát psal do různých časopisů pod pseudonynem Jan Hořejší, J.Králíček a Jindřich Bohnický. V roce 1905 - 1914 pobýval ve Francii. Zde se seznámil s Gellnerem a Tomanem. Ve Francii vystudoval Francouzštinu a literaturu na Sorbonně a ekonomii v Dijonu. Od roku 1922 byl úředníkem Ústředního statistického úřadu. Ve 20. letech byl členem skupiny Devětsil. 

Knihy:
Hudba na náměstí – 1921
Korálový náhrdelník – 1923
Den a noc – 1931
Návrat ztraceného syna, 1940
Paní z námořé, 1966

Dramata:
Damasa Pětipsa život a dílo
Haló, děvče

Scénář pro film:
Provdám svou ženu

Překlady:
Překlady, především z francouzštiny (Guillaume Apollinaire, Molier, Jehan Rictus, Tristan Corbiere, Émile Verhaeren, prokleté básníky).
Do francouzštiny přeložil Osudy dobrého vojáka Švejka od J. Haška.


Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik