hora-josef-biografie

Josef Hora
(*8. 7. 1891, Dobříň – 21. 6. 1945, Praha)

básník, překladatel, novinář, literární kritik

Po maturitě odešel do Prahy, kde trvale žil od roku 1919. Jako redaktor působil v novinách Právo lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku.
Po vyloučení z komunistické strany (1929 – Manifest sedmi) se stal po J. Vodákovi vedoucím kulturní rubriky Českého slova.
Působil také v časopisech Moderní revue, Zvon. Později vydával vlastní časopis Plán. Podílel se i na obsahu Literárních novin.
Hodně cestoval. Navštívil Itálii, SSSR, Německo, Francii, Estonsko, Maďarsko a Jugoslávii.
V roce 1945, po dlouhé nemoci umírá, je pohřben na Slavíně na Vyšehradě. Jeho pohřeb se stal národní manifestací z radosti nad nabytou svobodou, nad rakví promluvil František Halas a Jaroslav Seifert přednesl své verše věnované Horovi.
Byl vynikající překladatel z ruštiny, přeložil Puškinova Evžena Oněgina (dodnes nepřekonaný překlad). Dále překládal Lermontova, Jesenina a Pasternaka, pořídil také výbor ze slovinské poezie: Hvězdy nad Triglavem.
In memoriam byl jako první jmenován národním umělcem.

Sbírky
Básne (1915)
Strom v kvetu (1926)
Pracující den (1920)
Srdce a vrava sveta (1922)
Bourlivé jaro (1923)
Itálie (1925)
Struny ve vetru (1927)
Mít krídla (1928), Deset let (1929),
Tvuj hlas (1930)
Tonoucí stíny (1933)
Dve minuty ticha (1934)
Tiché poselství (1936)
Máchovská variace (1936)
Domov (1938)
Jan houslista (1939)
Zahrada Popelcina (1940)
Zápisky z nemoci (1945)
Proud (1945)

Próza
Hladový rok (1926)
Socialistické naděje (1922)
Dech na skle (1938)

Inspirující myšlenky...

Dnes se umělcova role jeví jasněji i když rozhodně ne důstojněji. Muzea, galerie a další kulturní instituce se stávají součástí zábavního průmyslu. Při jejich hodnocení platí jen kvalitativní parametry, kolik lidí a jak často dovedou zabavit. Hodnotí se počet návštěvníků, četnost a exotičnost akcí, export a import děl i tvůrců atp. Cílem současného umění je co nejvíce zaujmout (a zdá se, že je možné použít jakékoliv prostředky bez vkusu i studu) a pobavit. Současný umělec se tak stává bavičem. K tomu ho kulturní scéna a umělecké školství vychovává.
Milan Knížák, esej Existuje ještě umění?