herman_150.jpg

Zdeněk Heřman (*18. 9. 1934, Praha - †6. 4. 1996, Praha)

literární kritik, novinář, spisovatel, překladatel

Vystudoval FF UK v Praze, třicet pět let pracoval jako redaktor v SNDK (od roku 1969 Albatrosu), od počátku 90. let řídil časopis Zlatý máj a pak literární rubriku Svobodného slova. Publikoval v různých časopisech např. také v Plamenu, jeho kritiky se vyznačují rozsáhlou znalostí nejen v oblasti literatury, byly malými literárními díly a bohužel se dnes takové najdou velmi sporadicky. Ve Viole se podílel na různých poetických komponovaných večerech, sám poezii psal, ale nikdy tu vlastní nezveřejnil. V 70. let nemohl publikovat pod svým jménem, dosud nedoplněno.

Bibliografie: (bez překladů)

Hrady v Čechách, 1960
Dobrodružné poznávání, 1962
Kalendář čtenáře, 1963
Valtr Taub, 1964
Malé divadlo hudby, 1964
Die Kunst durch Kunst zu erziehen, 1965
Ach ta láska nebeská (výbor s Janou Štroblovou), 1966
Chyťte se nebe (výbor s Ivou Hercíkovou), 1968
Bohumil Říha – Mozaika místo monografie, 1968
Našim dětem, 1980
Czech and Slovak Authors of Books for Small Childrens, 1980
Říkat pravdu s úsměvem, 1984
Kůň pro Krakonoše, 1984
Františku Holešovskému k 80. narozeninám, 1984
Kriebel Zdeněk: Jak se zobe chytré zrní (výbor a doslov), 1989
Evarts Hal George: Vlčí krev (převyprávění), 1992



Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik