herman_150.jpg

Zdeněk Heřman (*18. 9. 1934, Praha - †6. 4. 1996, Praha)

literární kritik, novinář, spisovatel, překladatel

Vystudoval FF UK v Praze, třicet pět let pracoval jako redaktor v SNDK (od roku 1969 Albatrosu), od počátku 90. let řídil časopis Zlatý máj a pak literární rubriku Svobodného slova. Publikoval v různých časopisech např. také v Plamenu, jeho kritiky se vyznačují rozsáhlou znalostí nejen v oblasti literatury, byly malými literárními díly a bohužel se dnes takové najdou velmi sporadicky. Ve Viole se podílel na různých poetických komponovaných večerech, sám poezii psal, ale nikdy tu vlastní nezveřejnil. V 70. let nemohl publikovat pod svým jménem, dosud nedoplněno.

Bibliografie: (bez překladů)

Hrady v Čechách, 1960
Dobrodružné poznávání, 1962
Kalendář čtenáře, 1963
Valtr Taub, 1964
Malé divadlo hudby, 1964
Die Kunst durch Kunst zu erziehen, 1965
Ach ta láska nebeská (výbor s Janou Štroblovou), 1966
Chyťte se nebe (výbor s Ivou Hercíkovou), 1968
Bohumil Říha – Mozaika místo monografie, 1968
Našim dětem, 1980
Czech and Slovak Authors of Books for Small Childrens, 1980
Říkat pravdu s úsměvem, 1984
Kůň pro Krakonoše, 1984
Františku Holešovskému k 80. narozeninám, 1984
Kriebel Zdeněk: Jak se zobe chytré zrní (výbor a doslov), 1989
Evarts Hal George: Vlčí krev (převyprávění), 1992



Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu