frantova

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zuzana Frantová (*10. 1. 1984, Praha)

Vystudovala Literární akademii v Praze, kde navštěvovala semináře tvůrčího psaní Ivony Březinové, Daniely Fischerové a Milana Uhdeho.

Podílela se na vzniku časopisu Lokální anestézie, pracovala jako produkční divadelní společnosti Kulich a své organizační schopnosti uplatňuje při plánování besed literární skupiny Hlava nehlava, které je členkou. Pro Český rozhlas připravovala s kolektivem autorů pořad Školník Koudelka. V edici Prvotiny Literární akademie jí vyšla kniha s názvem Děti ráje a nakladatelství Albatros vydalo její samostatnou prvotinu určenou dětem, Vikinská princezna.

Je spoluautorkou úspěšné knihy pro děti Zuby nehty, knih Tisíc jizev a Ruce vzhůru. Stejný kolektiv autorů v současné době připravuje ve spolupráci s nakladatelstvím XYZ další sbírku povídek.


Bibliografie:

Zuby nehty (Albatros 2007)
Tisíc jizev (Albatros 2008)
Děti ráje (Literární akademie 2008)
Ruce vzhůru (Knižní klub 2009)
Vikinská princezna (Albatros 2010)
 

 

 

 


Myšlenky z knih

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik