frantinova eva zivotopis

Eva Frantinová (*4. 9. 1956, Praha)

spisovatelka

Narodila se v Praze. Od roku 1970 do roku 1977 studovala na státní konzervatoři houslovou hru, ale záhy se začala věnovat poezii. Časopisecky publikuje od roku 1975 (Tvorba, Literární měsíčník, Obrys-Kmen, Host, Salon Práva, elektronické Divoké víno), od roku 1979 knižně. Debutovala v nakladatelství Mladá fronta básnickou sbírkou Noci bez krajnic. Od roku 1990 píše také básnickou prózu.
Za básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy jí v roce 2000 Masarykova akademie umění udělila Cenu K. H. Máchy. Za básnické sbírky Kapesní déšť a Z hvězdy pod okap získala v roce 2011 Cenu Unie českých spisovatelů. Žije v Praze.

Básnické sbírky:
Noci bez krajnic (MF, 1979)
Brýle pro jestřáby (PmD, Mnichov 1992)
Vzkaz bosé stopy (Alfa Omega, 1999)
Beseda pro jeden hlas (Alfa Omega, 2000)
Azbestové mosty (Prospektrum, 2005)
Mobily derou peří (Potis, 2008)
Kapesní déšť (Printia, 2011)
Z hvězdy pod okap (Periskop, 2011)
Sešívaný cherubín (Periskop, 2013)

Próza:
Prstem po mapě těla (Host, 1999 první vydání, Host, 2003 druhé vydání)
Kosti jsou vrženy (Futura, 2000)
Hudba psaná pro měděný drátek (Cherm, 2001)
Vteřinové romány (Orego, 2002)
Praha dvouvěžatá (Host, 2003)
Srolované sny (CZ Books, 2004)
Pod pokličkou (Futura, 2008)
Nehybný ráj (Gimliá, 2008)

Její tvorba je zastoupena také ve sbornících Granátové jablko (MF, 1986), Peřeje (SNK, 1980), Kletba (Bělehrad, 1999), Terče mezi terči (Orego, 1999), Na druhém břehu (Orego, 2002), Královny slz a ostružin (Van Aspen, 2010).

Inspirující myšlenky...

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.