flos150.jpg

František Flos (*27. 7. 1864, Přelouč - †8. 1. 1961, Praha - Spořilov)

Byl český učitel, dramatik, překladatel a spisovatel. Představitel tzv. žánrového realismu. Za svůj život používal mnoho pseudonymů - Brabec, F. Konopka, Filip Kos, Pěnkava, Rorejs, F. Strnad a F. Vrabec.
Nejprve působil jako učitel, později se stal školním inspektorem. Většinu svého života prožil v Týnci nad Labem a v Praze. Literatuře se začal věnovat poměrně pozdě, někdy kolem roku 1900.
Proslavil se jako autor dobrodružné naučné literatury pro mládež. Všechny Flosovy knihy přinášejí vedle dobrodružství i poučení a jsou i vtipnou satirou na americké zbohatlíky honící se za loveckými trofejemi.

Flos je spolu s E. Štorchem považován za zakladatele české dobrodružné literatury pro mládež.

V polabských vesnicích a městečkách dlouho vzpomínali na učitele či pana řídícího, který si dobře rozuměl s lidmi, který zrovna tak rád chodil na hony, jako hrál ochotnické divadlo a psal povídky pro děti i pro dospělé čtenáře. Ale pak se z pana řídícího stal pan inspektor, let přibývalo, už tak často nechodil pěšky celé prázdniny, už dávno viděl moře a hory, už byl v penzi.

A tehdy, v malé vilce v Praze na Spořilově, začaly vznikat dobrodružné knížky, které se odehrávají snad ve všech koutech světa. „Jak můžete psát o Hondurasu, Borneu, Brazílii atd., když jste tam nebyl ? tázali se mne často někteří lidé. Nuže, odpovídám skromně, že jsem tam byl, ačkoli jsem neviděl toho kraje vlastníma očima, ale viděl jsem jej očima desíti dvaceti cestovatelů, viděl jsem jej lépe než každý z nich, neboť cestovatel viděl jenom část. Nespokojil jsem se jen s cestopisy, nýbrž čítal jsem knihy a zápisy farmářů, kteří prožili dvacet třicet let v kraji a dovedli mně povědět podrobnosti, o nichž cestovatel ani nezvěděl. A tak vznikla řada knih, které prý mládež čte ..." To prozradil o svém pracovním postupu sám František Flos.

A nevykládal o tom jen jednou.V jiném vyznání se od něho dozvídáme třeba tohle:
„Pošetilé jsou otázky a poznámky: Jak je možno psáti o krajinách, v nichž spisovatel nebyl? - Spisovatel historických románů a povídek nežil také před staletími. Jeho práce jest podobna práci mé; musí studovat dějiny a prozkoumat archívy, musí sbírat poučení o tehdejší mluvě, o způsobech života, o krojích a zbraních atd. atd. a všechno ostatní je věc fantazie a vypravovatelského umění."

Flos psal o zemích, kde nikdy nebyl, ale věděl o nich tolik, že to vůbec nevadilo. Měl jednu velkou výhodu, která člověku v životě jen a jen pomáhá: nikdy neztrácel smysl pro humor. A tak i nejnapínavější historky nemohly skončit úplně špatně. A ani Flosův život rozhodně špatně neskončil. Zanechal vděčným čtenářům dlouhou řadu knih, které dodnes těší ty, co mají rádi dobrodružství a napětí.

Dílo:

Galerie dobráků (1905)
Na cestách životem (1908)
Probouzští hoši (1913)
Nádvorník Šibraváček (1915)
Šlechetné slunce, Ohně na horách (1917)
Poklad v domě (1918)
Vítězná dráha (1918)
Plavčík Frantík (1919)
Lovci orchidejí (1920-?)
Polda (1925)
Pětilístek (1925)
Strýcův odkaz (1926)
Supové Atlasu (1929)
Vzducholodí do srdce Brazílie (1929)
Štěstí najdeš na ulici (1932)
Po stopách lupičů (1929-1930)
Z pralesů Konga (1932)
Tajemství lesa (1932)
Babiččin Šmodrcha (1932)
V bažinách argentinských (1933)
Lovci kožišin (1934)
Po dobré stopě (1934)
Albatros (1935)
Nad Tichým oceánem (1938)
Statečný rod (1939)
Taje afrických pralesů (1941)
Za pokladem (1946)
Na Modrém Nilu (1969)

V zajetí skalních mužíků (1910)
Vzácný kolovrat (1911)
Kralevic v zajetí (1912)
Cep a kosa (1915)
Nanynka z Týnce (1917)
Ferda detektiv (1934)
Létající restaurace U deseti haléřů, (1936)

Publikační práce

Vhodné typy dobrodružné literatury
Deset let péče o dětskou četbu, (1910)


Inspirující myšlenky...

To je naprostá pravda, pomyslel si. Mezi cudností a politickou ortodoxií je přímá a těsná spojitost. Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že se potlačí nějaký mocný pud a použije se ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají...
Orwell, 1984