fisherova150.jpg

Viola Fischerová (*18. 10. 1935, Brno - †4. 11. 2010, Praha)

- spisovatelka, básnířka, překladatelka

Dcera filosofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera, prvního rektora na obnovené UP v Olomouci, nevlastní sestra básnířky Sylvy Fischerové. Poprvé provdána za spisovatele K. Michala, podruhé za J. Jedličku. Studovala češtinu a polštinu. Pracovala v literární redakci Čs. rozhlasu, po odchodu do exilu v r. 1968 žila v Basileji. Nejprve pracovala jako asistentka režie v tamním divadle Basel Theater, pak vystřídala řadu zaměstnání (mj. soukromá učitelka jazyků, garderobiérka, podomní prodavačka). V l.1972-77 studovala na Basilejské univerzitě germanistiku a historii, později přesídlila do Mnichova a učila na střední škole němčinu a pracovala jako redaktorka v Rádiu Svobodná Evropa, pro které psala eseje, a recenze a připravovala kulturní pořady.
Od r. 1994 žije opět v Praze. Poezii psala už v době vysokoškolských studií a mezi její přátele v té době patřili  Václav Havel, Jiří Kuběna, Věra Linhartová, Josef Topol a Jan Zábrana. V roce 1957 odmítli v Čs. spisovateli její sbírku Propadání. Veřejně své básně uvedla až v r. 1965 v Čs. rozhlase. Vysílaly se také její rozhlasové hry a pohádky. Později publikovala v časopisech Svědectví a Listy, a v Basel Zeitung. Po r. 1990 v Literárních novinách, v Lidových novinách, Proglasu a Revolver Revue.

Překládala také z polštiny a němčiny.

Ocenění:
Za knihu Dlouhá chvíle byla zapsána na Honour List IBBY (2008)

Vydala sedm básnických sbírek:
Zádušní básně za Pavla Buksu (Petrov, 1993),
Babí hodina, bibliofilie (Nakladatelství Franze Kafky, Bonaventura  1993, 1995),
Jak pápěří (Artforum-Jazzová sekce 1995),
Odrostlá blízkost (Petrov, 1996),
Divoká dráha domovů (Torst, 1998),
Matečná samota (Petrov, 2002),
Nyní (Petrov, 2004)
Písečné dítě (Fra, 2008)

Domek na vinice (Agite/Fra 2009)

Pro děti napsala moderní poetické pohádky
Co vyprávěla Dlouhá chvíle (Meander, 2005).
Za tuto knihu obdržela v roce 2006 cenu Magnesia Litera.
O Dorotce a psu Ukšukovi (Meander, 2007)

Inspirující myšlenky...

Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné. Všechno běží den po dni dál, pokud se zabýváme věcmi. Všechno se naopak prudce zarazí, jakmile přejdeme k lidem. Žádné subtilní duchovní zlo nemůže být založeno na faktu, že se lidé pořád vytahují svými nectnostmi – nesnesitelnými se stávají, až teprve když se začnou vytahovat svými ctnostmi. Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný.
Gilbert Keith Chesterton (1874 – 1936)