fisherova_daniela150.jpg Daniela Fischerová  (*13. 2. 1948, Praha)

Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého.

Od poloviny 70. let se věnuje básnické a prozaické tvorbě pro děti.

Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem Villonem nadčasový konflikt umělce a společnosti (pro alegorické paralely s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i pozdější hry.

Daniela Fischerová je autorkou řady rozhlasových her.
Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění. Mezi její záliby patří jóga, astrologie a psychoterapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.

Bibliografie:

Knihy pro děti:
Povídání s liškou, 1978;
O rezaté veverce, 1982;
Lenka a Nelka neboli Aha, 1994;
Jiskra ve sněhu, 1999;
Duhové pohádky, 2002

Pohádky z Větrné Lhoty, 2008

Kouzelná lampa a další arabské pohádky, 2010

Další knihy:
Duhová jiskra, 1998
Přísudek v této větě je podmět, 1996
Prst, který se nikdy nedotkne, 1995;
Hvězdy a osudy, 1993 (spoluautorkou vědecko-populární publikace)

Happy end, 2005

Dramatické hry:
Princezna T., 1986 
Báj, 1987
Náhlé neštěstí, 1993
Pták Ohnivák, 1999;

Rozhlasové hry:
Čeho se bojí mistr, 1978;
Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži, 1989;
Neděle, 1991;
Velká vteřina, knižně 1997;
Andělský smích, 1994

Filmové scénáře krátkých, animovaných i celovečerních filmů:
Neúplné zatmění, 1982;
Vlčí bouda, 1986 [s Věrou Chytilovou]),

Učebnice:
Občanská výchova pro 6.–9. ročník, 1993

Inspirující myšlenky...

Postavení ženy se vyznačuje tím, že žena, která je jako každá lidská bytost autonomní svobodou, objevuje sama sebe a hledá se ve světě, kde ji muži nutí pokládat se za tu Druhou a chtějí z ní udělat objekt, odsoudit ji na imanence, protože její transcendence se stále překračuje jiným podstatným a suverénním vědomím. Dramatem ženy je konflikt mezi základním požadavkem každého subjektu, který se vždy pokládá za podstatný, a požadavky situace, která z ní dělá nepodstatnou bytost. Jak se může žena v daných podmínkách stát lidskou bytostí? Které cesty jsou pro ni otevřené a které naopak vedou do slepé uličky? Jak dosáhnout nezávislosti v závislosti? Jaké okolnosti omezují svobodu ženy, a může je překonat? To jsou základní otázky, které chceme objasnit. To značí, že přemýšlela o možnosti jedince, nebudeme je měřit pojmy štěstí, ale svobody.
Simone de Beauvoir, Druhé pohlaví