rezac.jpg Václav Řezáč (*5. 5. 1901, Praha - †22. 6. 1956, Praha)

spisovatel

Vlastním jménem se jmenoval Václav Voňavka a narodil se v Praze. Otec, který se živil jako kočí umřel, když byly malému Václavovi dva roky. Jeho matka pocházela z jihočeské vesnice a živila se jako pradlena, později zastávala místo domovnice. Podruhé se provdala za strojního zámečníka, ale s otčímem Řezáč nevycházel dobře. Během první světové války, kdy otec narukoval na frontu, se rodina dostala do tíživých finančních problémů.
Václav Řezáč odmaturoval roku 1919 a posléze spěšně prošel absolventským kurzem na obchodní akademii, bylo totiž nezbytně nutné, aby co nejdříve nastoupil do zaměstnání a začal vydělávat. Roku 1920 byl přijat jako úředník do Státního statistického úřadu, kde pracuje až do roku 1940. Brzy se oženil a založil rodinu, jeho manželka se později také vydává na literární dráhu a publikoval pod jménem Ema Řezáčová.

Václav Řezáč měl věčně problémy s uživením rodiny a tak se coby vedlejšímu zdroji příjmů začíná věnovat literární a divadelní kritice v časopisech Český svět a Eva. V těchto časopisech také publikuje své první povídky. Svůj styl si vybrušuje na dvou dětských povídkách (vede také dětskou rubriku v Lidových Novinách) a posléze v roce 1935 začíná psát své první větší románová díla. V roce 1940 se Řezáč definitivně loučí ze svou úřednickou drahou a přechází coby redaktor do Lidových Novin kde působí po celou dobu války.

Řezáč rád jezdil na Kadaňsko, kde bydlel v starém železničářském domku v Rudné u Nejdku a později také v Kadani. V této oblasti byla silná německá menšina a Řezáč tak měl řadu příležitostí sledovat projevy hnutí Henleinovců a jejich pro Hitlerovské akce. Viděl jak se chovali před válkou, jak ve válce a jak po ní. V těchto unikátních projevech lidské psychiky nalézal řadu inspirace. Coby znalec místních poměrů byl po skončení války pověřen ministrem informací aby vypracoval zprávu o stavu Československého pohraničí. Dle Řezáčových článků byla snaha o zpětné ovládnutí těchto krajů od počátku sabotována místními Němci a předem odsouzena k záhubě. Odsun Němců tak považuje za nutnost má-li v těchto oblastech opět zavládnout český lev a ne jeho německá kolegyně. "Rozhodli jsme se, že zlikvidujeme jednou provždy naše německé pohraničí, neboť jinak by naše státní a národní existence byla trvale nejistá. Ale přesun několika miliónů lidí se nedá svěřit náhodě. Je třeba přesného plánu pro koordinaci odsunu Němců a přísunu Čechů..." píše Řezáč v jednom ze svých článků v Práci, kam po skončení války přesídlil z Lidových Novin.

Společně s J. Drdou udává směr nové levicové linii české tvorby. Po úspěchu románů Bitva a Nástup se stává ředitelem nakladatelství Čs. spisovatel. Řezáč spřádá řadu plánů a má rozpracovaný koncept nového psychologického románu, leč 22. 6. 1956 umírá stár pětapadesát let.

 

Dílo

Počátky Řezáčovi tvorby představují povídky vydávané v časopisech Český svět a Ema. V tomto období autor pomalu hledá svůj vlastní styl. Zaobírá se především problémy milostných vzplanutí, rozporuplnou a iracionální psychikou, kterou můžou takové vzplanutí vyvolat. (Např. Sedlák který málem zabije svou ženu kvůli milence v povídce Bez Konce.) Autor vyhledává mládí a vesnické prostředí ve snaze nalézt divokou, přírodní a živelnou psychiku. Jeho hrdinové občas ztrácejí hranici mezi iluzí a realitou (Např. hrdina ve Schodišti jara si přemění zábradlí v milovanou ženu). Autor pomíjí zápletku a potlačuje dějovou složku. V povídce načrtne scénu, na kterou pak promítá duševní procesy aktérů. Postupně v jazyku odpouští od symbolistických prvků a abstrakcí (Město leželo, přibité zlatými hřeby k desce noci. Vichřice sukní, záblesk nohou, hlas svištící jak kosa, pod kterou lehají traviny radosti. Atd.) Postupně se tak přiklání k realistickému pojetí světa a chladné analýze.
Do raného období patří také dvě dětské povídky: Poplach v Kovářské uličce a Kluci hurá za ním! V těchto povídkách staví do střetu dětské duše proti nějakému společenskému zlu, právě ty díky své nesobecké obětavosti dokáží uspět tam kde jiní zklamali a usvědčit zločinného obchodníka či hostinského. Hrdinové jsou samozřejmě z chudých rodin.
Řezáčovou románovou prvotinou je Větrná setba (1935), toto dílo je poznamenané ozvěnou První světové války a tvorbou ztracené generace. Ukazuje zde svědectví o jiné generaci, generaci která byla válkou rozbita i když unikla jejím granátům, jak napsal sám Řezáč. Chudý student Petr dospívá během války a prožívá otřes, když zjišťuje, že jeho milou Kamu svedl bohatý synek Vít. Vše vyústí v rozchod z kterého se Petr nedokáže vzpamatovat. Nenávidí svého otce, který vzběhl z fronty a udává ho coby zběha (zakrátko poté otec padne). Vystřídá mnoho žen, včetně otcovi milenky od které se nechává vydržovat. Dostane se až na dno, když však uvažuje o sebevraždě, narazí na Kamin dům... Již v tomto raném díle autor pečlivě sleduje psychiku mladého jedince a to zejména směrem k temnějším stránkám lidské psychiky. Hrdina se neustále vyvíjí a jeho zmatená duše se podobá několika vzájemně odporujícím si osobnostem. Prvky z psychoanalýzy, Oidipův komplex.
V románu Slepá ulička (1938) zachycuje boj chudého dělníka Jindry Poura s bezohledným synem mírného továrníka Michalem Gromusem o srdce jedné ženy. Dochází zde ke střetu dvou světů, světu bohatých a světu chudých, každý z nich disponuje vlastním pohledem na svět i pojetím morálky, která často přehlíží situaci ve světě druhém a Větrná setba je tak předzvěstí poválečné tvorby. Opět se zde opakuje motiv, že Růžena, dívka chudého Jindry, nejdřív vystřídá ložnice bohatých (Michal a Robert Gromusovi) a teprve poté, co je jimi odkopnuta se k Jindrovi vrací. Michal Gromus podlehne svodu jisté Vilmy, která díky jeho penězům zachrání továrnu svého otce. Nicméně Michala nejdříve ovládne, vyždímá a poté odkopne. Michal se dostane na pokraj krachu a musí propouštět. Jindra umírá krátce po Růžině porodu na tuberkulózu a Michal se zachrání jen díky oběti svého skladníka.
Tížen pomnichovskou dobou vydává roku 1939 pohádku Čarovné dědictví. V ní vyprávěl o Slavné městské republice dómské, která měla řadu demokratických práv, tedy předtím než přijel vévoda Gustav a prodejem kouzelné vody získal peníze na převrat, v kterém se stal jediným pánem celého Dómu. Nastolí diktátorský režim který předem zlikviduje jakékoliv možné ohnisko odporu. Syn zatčeného čepičáře Vojtěcha, Vít, najde na půdě kouzelnou čepici s kterou může konat zázraky. S její pomocí prolomí strach lidu a ten pak dokáže diktátora svrhnout. Gustav je však podporován řadou podlézavců, zbrojařem a snaží si propagandou naklonit dělnictvo. Podobnost jistě čistě náhodná. (Mimochodem se tato pohádka dočkala filmového zpracování).

V době okupace se autor ve svých psychologických románech soustředí na otázku dobra a zla, pravdy a lži lidských slabostí i ctností a jejich věčného konfliktu. V románě Černé světlo (1940), je hlavní hrdina Karel potomkem úspěšného obchodníka, který se sám vypracoval a matky která pochází ze staré bohaté rodiny Kuklů. Karlova matka je až nereálnou bytostí, stínem zcela odpoutaným od tohoto světa, ztraceným ve světě snů. Karel byl od počátku slabé a neduživé dítě. Ve svém raném dětství obdivoval sílu, které se mu nedostávalo a to hlavně u svého souseda řezníka Hordy, kterého hluboce miloval. Jednou však Karel pozoroval na dvoře potkana, líbil se mu. Pak přišli lidé, honili potkana. Karel protestoval. Pak přišel Horda a potkana zabil. Karel se na Hordu vrhl a omdlel. Vše vyústilo v těžkou nemoc a poté co se uzdravil, zrodil se vněm nový cit, nenávist. Nenáviděl tu sílu, sílu těch co mohou bez výstrahy ničit. Ve škole ho tyranizoval jeden chlapec, Frantík Munzar se jmenoval. A tak když byl zahnán do kouta a nemohl proti síle bojovat, se ji naučil ovládat. Odhalil Frantíkovu slabinu a získal ho na svou stranu, pak se začal mstít. Jednou ho poté, co byl omylem zasažen sněhovou koulí udeří holí invalida rybičkář Prach. Karel sosnová pomstu a nařízne Prachovu dřevěnou nohu, ten padá ze schodů. Před trestem Karla zachrání matka, která mu potvrdí alibi. Tak Karel poznal další sílu, sílu lži. Frantík však takové štěstí neměl a akce s dřevěnou nohou mu byla dána za vinu, společně se vším co na něj Karel již předtím svedl, a Frantík je poslán do ústavu.
Karlův otec umírá a obchod je svěřen strýci Rudolfovi, ten má sice smysl pro romány, ale ne pro obchod. Brzy přijde bankrot a nešťastný strýc se oběsí. Karel vede bohémský život z renty vyplácené jeho matce, ta ale brzy umírá a s ní skončí i renta.
Karel nakonec najde místo v obchodě u svého strýce Kukly, který vede prestižní hudební nakladatelství. Obchodu vládne paní Kuklová, která se Karlovi rázně postaví do cesty když začne jevit zájem o její dceru Markétku. Paní Kuklová je totiž z duše přesvědčena, že Karel nemá zájem o její dceru, ale o rodinný majetek. Záhy maří veškeré Karlovi naděje na získání Markétčiny ruky. V Karlův prospěch musíme říci, že Markétku miloval a až později se stala spíše symbolem postavení, které mu nebylo dopřáno. Ve snaze obejít Markétčinu matku, Karel odhalí, že hlavní účetní dostává od matky peníze podniku, které pak putují k církvi. Samozřejmě se postará o to, aby pan Kukla vše odhalil. Účetní je vyhozen a v šťastném manželství Kuklových dojde k rozkolu. Karel tak upevní své postavení a získá důvěru pana Kukly. Paní Kuklovou to však neotřese a spatřuje v Karlovi snad samotného ďábla.
Na jednom koncertě Markétka potká klavírního virtuóza Klenku a zamiluje se do něj. Podivnou hrou osudu, si Karel získá jeho přátelství a dozvídá se, že s Markétkou tajně cvičí pěvecké vystoupení. Karel dobře ví, že pan Kukla by Klenku nejspíše zastřelil, kdyby se o tom dozvěděl, ale nechce ublížit Markétce kterou stále miluje.
Pěvecké číslo má premiéru na večírku pořádaném k 19. Markétčiným narozeninám. Poté chtějí milenci oznámit své zasnoubení. Pokud se tak stane, již žádná síla nezabrání jejich svazku. Karel na večírku potkává Boženu Zdejsovou, nešťastně zamilovanou do Klenky. Nezahálí a večírek končí fiaskem, poté co Božena hodila do kamen stearínovou svíčku. Všichni věří, že může spáchat sebevraždu a tak se jí Klenka vydává hledat.
Karel pevně věří, že vztah jednou provždy zničil. Avšak čeká ho nemilé překvapení, když ho Markétka požádá, aby Klenkovi doručil dopis. Karel Klenku vyhledá a poměrně snadno přesvědčí o tom, že ho Markétka nemůže ani vystát. Markétce zas vypoví, jak při své návštěvě u Klenky našel Boženu. Dílo bylo dokonáno.
Manželé Kuklovi se však nakonec smíří a pan Kukla Karlovi naznačí, že ho sice považoval za povaleče, ale nyní vidí jak dokázal tvrdě a obětavě pracovat a nic by nenamítal, kdyby měl zájem o jeho dceru. Pro Karla to znamená těžký otřes, marně se přesvědčuje, že všechno co spáchal bylo nutné.
Nakonec sice vypadá, že intrice uvěřila i paní Kuklová, ale Karlovo sebevědomí je otřeseno. Druhý den se pod záminkou nemoci vydává vše zkontrolovat. U pana Zdejsi však potkává nejen Boženu, která mezitím získala od zoufalého Klenky příslib manželství, s Klenkou, ale i paní Kuklovou. Z této sítě se již ani Karel nedokáže vyvléknout a vše vyjde najevo. Dostává vyhazov a neúspěšně se pokouší o sebevraždu. Zmrzačen pak vidí, jak končí osudy lidí, které dohrály své role v jeho hře.
V románě je jednak mistrně zachycen vývoj osobnosti hlavního hrdiny a to hlavně formou vnitřního dialogu ale i psychické modely dalších osob. Pan Kukla - tvrdý, ale čestný obchodník. Paní Kuklová - hluboká věřící. Klenka - excentrický umělec. Božena - vášnivá, divoká kočka. Markétka - romantická bytůstka, vystřižená z románu.
V řadě kritik se dočteme, že Černé světlo ukazuje zrod fašistického slabocha bezohledně ničícího štěstí druhých. Nevím, možná mi při čtení něco uteklo, ale osobně bych spíš vyjádřil politování nad postavou, která nedokázala najít klidu s vědomím zla jež sama spáchala.

Nepříznivé podmínky pro publikaci se také podepsaly na námětu, který se musel pečlivě vyhýbat všemu, co by se mohlo dávat do souvislosti z fašismem. Na druhou stranu měla být dostatečně výmluvná, aby ji lidé mohli pochopit.
Typickým je zde dílo Svědek (1942). Děj se odehrává v malém až realisticky prokresleném městě. Do města přijíždí starý cizinec, který sám není schopen citu a je vlastně mrtvý, tak si vše vynahrazuje pronikáním do duší ostatních lidí. Rozbíjí jejich vztahy, snaží se v lidech probudit jejich nejtemnější stránky a hnát je proti všem. A Kvis, jak se cizinec jmenuje, sedí jako pavouk na nitkách, kterými ovládá životy druhých lidí a baví se jejich utrpením, bezradností, neschopností úniku a náhle probuzenou bestialitou a krutostí. Paralela s fašistickým režimem a hrdinou Černého světla více než zřejmá. Kvis zde nabírá démonické podstaty, přijíždí o půlnoci, hasnou za ním světla v kostele... Síly dobra a především mládí se však Kvisovy nakonec dokážou vzepřít a s Kvisovou smrtí se otvírá šance na vybřednutí z vražedné sítě, kterou Kvis utkal, a opětovné nalezení ztraceného lidství. V tomto díle autor pokračuje v pronikání do hloubky lidské psychiky a kromě behavioristického a sociálního nánosu pracuje i s potlačeným podvědomím, pudy a vášněmi. (Freud) Nosný prvek díla je však eticko-filozofický souboj s démonickým Kvisem.

V roce 1944 vydává sborník fejetonů Stopy v písku. Řezáčovi fejetony čerpají z autorova hlubokého vnímaní světa, kdy se důslednou analýzou snaží dosáhnout neměné podstaty společenských jevů. Obchod ze sny, je například polemika s Freudovou psychoanalýzou. V jiném nazvaném Stín vržený stínem, ukazuje stín a temnotu jako základ lidského vnímání. Vždyť co by bylo světlo bez stínu, den bez noci, dobro beze zla, plus bez mínusu? Tahla věčná dvojdomost a její věčný zápas, ne jednota je základem světa.

Rozhraní vydané roku 1944 představuje pomyslný vrchol Řezáčovi tvorby. Autor zde ztvárňuje tvořivý proces romanopisce Austa, který náhle pojal vizi osudu hrdiny, herce Viléma Haby. V románě se tak prolínají dvě linie. Aust, jenž se dostal do životní krize, živoří na pokraji bídy a přežívá jen díky milosrdenství hostinské, která mu každý den dává oběd a teprve opora ve vztahu k Jarmile mu umožní překonat krizi. Druhá linie ukazuje osud herce Haby který zradil každého kdo mu kdy pomohl a nakonec zrazuje i sám sebe a přetvářka kterou si nasazuje ho vrhá do tvůrčí krize, teprve v závěru je naznačen obrat, kdy mezi mrtvolami všech těch osobností jež v sobě zabil nalézá novou identitu, která unikla zkáze a vyvádí jej z temnoty. Osudy obou hrdinů tak nepřímo korespondují a Haba tak vlastně představuje temnou stránku Austovi duše, která se ho hrozí zmocnit pokud by se vzdal svého já.

V povídkách psaných po roce 1945, čerpá hlavně z války a rozvíjí především osudy lidí rozštěpených mezi několik osobností. V povídce Šťastný Nový rok (1946) rozvinul osud hrdiny Jindry Kromplíka, který se zmítá mezi svou zbabělostí a vysněným hrdinstvím. Typickým způsobem si o sobě vytvořil mínění zcela neodpovídající skutečnosti, ale silná víra v tuto iluzi ho přiměje se navzdory své bázlivosti zachovat hrdinně. Kromě modelu rozdvojených osobností zde nalezneme i hrdiny které musí překročit svůj stín mají-li se zachovat v souladu ze svojí vnitřní morálkou (Otevřená cesta).

Poslední dva romány Nástup (1951) a Bitva (1954) popisují problémy v poválečném pohraničí a patřily k nejčtenějším románům. Hlavní hrdina Jiří Bagár, je vyslán do pohraničí kde se brzy dostává do střetu s místními němci, kteří se snaží odvést všechen majetek a dobytek do Německa. Němci jsou odsunuti a v kraji nastává nový pořádek. V Bitvě pak zobrazuje boj mezi prokomunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí.

Bibliografie:

Povídky:
-před 1945

Schodiště jara (1929)
Bez Konce
Nenávist
Kuchařská povídka
Proměna
Korupčník
Konec válečného sirotka
Uhodilo
-po 1945

Šťastný Nový rok
Dopis
Němý
Pán a sluha
Otevřená cesta

Sedm tanků
Sbírka Tváří v tvář - souhrn

Povídky pro děti:
Poplach v Kovářské uličce
Kluci hurá za ním!

Fejetony:
Sbírka Stopy v písku (1944)

-Obchod ze sny
-Stín vržený stínem
-Člověk v předsíni
-Jenom jablko

Romány:
Větrná setba (1935)
Slepá ulička (1938)
Černé světlo (1940)
Svědek (1942)
Rozhraní (1944)
Nástup (1951)
Bitva (1954)


 


Myšlenky z knih

Je velmi vážnou chybou domnívat se, že radost z pochopení a zkoumání může být prosazována prostředky, jako je nátlak nebo pocit povinnosti.
Albert Einstein