divis ivan

Ivan Diviš
  (*18. 9. 1924, Praha – †7. 4. 1999, Praha)

básník, esejista

Vystudoval filozofii a estetiku na UK, v padesátých letech pracoval jako soustružník po krátké kariéře editora v Rudém právu, v šedesátých letech redaktorem v Mladé frontě. V roce 1969 emigroval do Německa, vrátil se až po roce 1989. Zemřel při pádu ze schodů ve vlastním domě.

Básnické sbírky
Balada z regálu (1946, s Kamilem Bednářem)
První hudba bratřím (1947)
Uzlové písmo (1960)
Rozpleť si vlasy (1961)
Deník molekuly
Eliášův oheň
Morality
Chrlení krve (1964)
Umbriana (1965)
V jazyku Dolor (1966)
Povíme si to! (1967)
Sursum (1967)
Thanatea (1968)
Noé vypouští krkavce (1975)
Přece jen (1977)
Křížatky (1978)
Průvan (1978)
Beránek na sněhu (1981)
Odchod z Čech (1981)
Žalmy (1986)
Obrať koně! (1988)
Moje oči musely vidět (1991)
Tresty (1994)

Pro děti
Říkadla a kecadla, podtitul Pokusy pro děcka (2004, vydáno posmrtně)

Další knihy
Teorie spolehlivosti (část 1972, celé dílo 1994)
Noc, nebudeš se bát

Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti
Útěcha? Jen hudba, hudba proto, protože na dosud nevysvětlitelný způsob odkazuje k vyšší inteligenci, protože je avízem, že existují ještě jiné světy, než je ten náš, nejhorší ze všech myslitelných.

Před lidmi nesmíte nikdy nic dát najevo; všechno musí zůstávat skryté, ale nalicho skryté, a tedy prolhané, a s touto prolhaností pak úspěšně operujete; dáti najevo – okamžitě si přičtěte následky. Ve světě lidí pro pravdu, ba co dím, pravdivost, není místa. Například básník, který dá najevo, že už má všeho dost, a to nikoli poezie, ale především lidí, že se jich straní a přeje si, uplahočen a přetížen, už jenom slušně umřít, doslechne se: no jo, dědek, s tím je šlus, ten už je vypsanej. Toť „soud“ nad obětovaným životem.

Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.

Tato pustá a nudná euroamerická civilizace z nás nadělala protetické mrzáčky; už nejsme schopni rozdělat si v lese oheň, už nejsme schopni nasekat kanadkou dubová polena, už nejsme schopni si vlastním úsilím, vlastní činností opatřit žrádlo pro sebe a pro famílii, už nejsme schopni vzdálenost tří autobusových zastávek ujít pěšky, to nám připadá jako sisyfovský výkon. Tato masová a všežravá civilizace nás odnaučila tomu, co jsme kdysi uměli, a koneckonců nás zbavila schopnosti jednat jen za sebe a samostatně rozhodovat.


Inspirující myšlenky...

Argumentační klam (též řečnický trik) je v řečnictví takový výrok, jehož smyslem je porazit či přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů. Podstatou argumentačního klamu bývá nenápadné porušení pravidel logického důkazu, působení na emoce místo na rozum, případně obojí. Argumentační klamy bývají oblíbenou součástí argumentace propagandy a manipulátorů. Podstatou klamu je najít velmi slabý až hloupý argument, který by mohla zastávat protistrana (ale zpravidla jej nezastává). Ten demonstrativně rozcupovat na cucky a budit při tom zdání, že se všemi argumenty protistrany se lze takto snadno vypořádat. Např.: Zastánci potratů vám budou tvrdit, že jít na potrat je levnější, než kupovat výbavu pro dítě. To je ale zjevný nesmysl – do ceny potratu je totiž třeba započítat i nezbytnou hospitalizaci, nemluvě o tom, že na výbavu pro novorozence naše vláda nabízí zvláštní sociální příspěvky. Je tedy jasné, že neexistují žádné rozumné důvody, proč potraty povolovat.
František Koukolík, Jana Drtilová: Vzpoura deprivantů