bartos150.jpg

František Bartoš (*16. 3. 1837, Mlatcov u Zlína - †11. 6. 1906, Mlatcov)

Vystudoval na vídeňské univerzitě řečtinu, latinu a češtinu, působil jako pedagog ve Strážnici, Olomouci, Těšíně a v Brně, nakonec jmenován školním radou. Obdržel cenu Akademie nauk v Petrohradě za první díl Dialektologie moravské, dostal rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Byl členem Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění aj. Kromě pedagogických, národopisných, církevních prací sebral národní písně a psal knihy pro mládež:

Výběr z bibliografie:

Anthologie z národních písní českoslovanských, 1873
Vesna, 1876
Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými, 1882
Kytice z národních písní moravských, 1890
Moravský lid. 1892
Naše děti, 1898
Domácí čítanka z lidu pro lid, 1900
Národní písně v nově nasbírané, 1901
Kytice z národních písní moravských, slovenských i českých, kterouž uvili František Bartoš a Lev Janáček, 1901

Jeho pohádky, říkadla a hádanky z Kytice vycházejí stále.

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik