bartikova heda biografie

Heda Bartíková (*27. 3. 1944)

spisovatelka

Podílela asi na třicítce titulů a většinu prostě sama napsala. Žije Na Malovance a publikuje od roku 1977. Knižně debutovala deset let poté.

Slepí a hluší (1988)
Cílová rovina (1989)
10x horor (1991)
Umřeš v pachu benzinu (1993)
Hrůzy (1993)
Hledejte v kobkách (1993)
Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995)
Utajenky (1995)
Hvězdné střípky (1996, s Olegem Reifem)
Se mnou mě baví svět (1997)
Případ první nájemné vraždy (1998)
Ortel (1998, s Miroslavem Kučerou)
Důvěrné rozhovory (1999)
Až mě andělé (1999)
Rvu se se životem (2000)
Ukřižovaná krása (2002)
Pivrncova bichle (2010)
Na půl žerdi (2016).

Další čtyři tituly (Nezabiješ!, Stalo se pak, že zabil, Zločin v galerii a Velké zločiny české) napsala v letech 1997, 1999, 2001 a 2003 s Romanem Cílkem
S Vlastou Bittnerovou mezitím spolupracovala roku 2000 na trilogii Cesty ke štěstí, O smutku a štěstí a Trny do srdce.

Je taktéž a mimo jiné spoluautorkou publikací Slepí, hluší (1988), Čekání na sebe (1992), Podivné vraždění (2013) a Galerie nesmrtelných (1999-2002) a převyprávěla rovněž (četné) Pohádky Boženy Němcové (2000) i přesně tucet prací Julese Verna - včetně jeho méně známých románů Zelený paprsek a Černé indie (sic).

Je rovněž autorkou předmluv a fejetonů, uskutečnila stovky rozhovorů. I knižně vyšly třeba ty s Jaroslavem Šterclem či Janem Vodňanským.

Roku 2000 převzala Heda Bartíková Evropskou cenu a Kafkovu medaili za uměleckou činnost. Cenu Miroslava Ivanova (2014).
A její Portrét černé vdovy získal cenu České společnosti Sherlocka Holmese jako nejlepší detektivka.

Inspirující myšlenky...

Mohli byste předpokládat, že lidmi určenými k vykonávání té řezničiny se opovrhuje! Ne. Zahrnují se poctami! Oblékají se do látek zářivých barev a zdobí se zlatem; na hlavě nosí chocholy z peří, na prsou ozdoby; a udělují jim vyznamenání, odměny a tituly všeho druhu. Jsou hrdí, vážení, ženy je milují, dav je oslavuje jen proto, že jejich posláním je prolévat lidskou krev! Nosí po ulicích své smrtící nástroje a chodci v občanských tmavých šatech se na ně závistivě dívají. Poněvadž zabíjet, to je zákon, který příroda uložila do srdcí lidí! Nic není tak krásné a úctyhodné jako zabíjení!
Guy de Maupassant, Šílenec