zapal150.jpg

Jaromír Zápal (*18. 3. 1923, Brandýs nad Orlicí - †5. 12. 1984, Praha)

ilustrátor, výtvarník,

Svůj výtvarný talent věnoval především knížkám pro děti. Po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Antonína Strnadla o dětské knížky nejen pečoval (byl výtvarným redaktorem v SNDK, později v Albatrosu), ale jako ilustrátor je i sám vytvářel.

Výběr z díla

Nosov Nikolaj Nikolajevič: Neználkovy příhody, SNDK 1957
Bratři Grimmové: Sněhurka, SNDK 1958
Milne Alan Alexander: Medvídek Pú, SNDK 1958
Nosov Nikolaj Nikolajevič: Neználek ve Slunečním městě, SNDK 1961
Rodari Gianni: Jasmínek v Zemi lhářů, 1963
Zápal Jaromír: Sportuji, sportuješ, sportujeme, SNDK 1963
Kloss Erich: Pět malých ježků, SNDK 1964
Zápal Jaromír: Jak kdo hraje, SNDK 1968
Hilčr Jindřich: Neschovávej se sluníčko, Albatros 1970
Zápal Jaromír: O Smolíčkovi, Albatros 1971
Mašínová Leontína: Skřítek Hrášek, Albatros 1972
Zápal Jaromír-Spilka Josef: O Palečkovi, Albatros 1972
Zápal Jaromír: O perníkové chaloupce, Albatros 1972
Doskočilová Hana: Bernardýn Basama a Vendulka, Albatros 1973
Doskočilová hana: Medvědí pohádky, Albatros 1973
Zápal Jaromír-Spilka Josef: Kocour v botách, Albatros 1975
Nosov Nikolaj Nikolajevič: Neználek na Měsíci, Lidové nakladatelství 1976
Zápal Jaromír: Povídej, kdo co dělá, Albatros 1979
Jurgielewiczowa Irena: Terka jede do Varšavy, Albatros 1979
Lindemann Werner: Co je na stromě, Albatros 1981
Borská Ilona: Mirka s Jirkou a Cihlová kluk, Albatros 1983
Zápal Jaromír. Hrajeme si ve školce, Albatros 1983
Zápal Jaromír-Bieblová Marie: Rok na zahradě, 1986

Nosov Igor: Neználek v Kamenném městě, 2010 (na motivy jeho původních ilustrací kreslila Marcela Walterová)

zapal_450_3.jpg


zapal400_1.jpg

zapal400_2.jpg

 

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)