ticht_fran_150.jpg

František Tichý (*25. 3. 1896, Praha – †7. 10. 1961, Praha)

malíř, kreslíř, grafik ilustrátor, divadelní výtvarník
vyučen litografem, studoval AVU šest let, nedokončil ji, silně ovlivněn pobytem v Paříži (šest let).
1959 zasloužilý umělec

Bibliografie (neúplná):

Maurois André: Země tisíce splněných přání, 1929
Tolstoj Lev Nikolajevič: Kozáci a jiné povídky, 1930
Bianki Vitalij: Lesní domky aneb Příhody zbloudilé Břehulky, 1937
Aymé Marcel: Co vyprávěla kočka na jabloňové větvi, 1939
Stevenson Robert Louis: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, 1940
Arbes Jakub: Romaneta, 1941
Cervantes Saavedra Miguel: Příběhy Dona Quijota, 1941
Defoe Daniel: Přiběhy Robinsona Crusoe, 1941
Teuchner Jiří: Lazar, 1947
Coleridge Samuel Taylor: Píseň o starém námořníku. 1949
Stevenson Robert Louis: Poklad na ostrově, 1949, 1954
Stevenson Robert Louis: Pavilon na písčinách, 1950
Holan Vladimír: Prostě, 1954
Štorch-Marien Otakar: Mumraj, 1957
Bass Eduard: Cirkus Humberto, 1957
Tichý František – Bednář Kamil: Malířova zvířátka, 1961
Bianki Vitalij: O Břehulce 1961
Nezval Vítězslav: Kůň a tanečnice, 1962
Poe Edgar Allan: Havran, 1963
Hlaváček Karel: Mstivá kantiléna, 1966
Cirkus a varieté Františka Tichého, 1967
Tichý František: Kresby, 1968
Holan Vladimír: Ale je hudba, 1968
Štorch Roman: Jaký je druhý břeh jara, 1975
Tomeš Jan Marius: František Tichý: Malířské dílo, 1976
Kožík František: Největší z Pierotů, 1977
Konrád Karel: Epištola k nesmělým milencům, 1979
František Tichý, 1983
František Tichý: Obrazy a kresby, 1986
František Tichý, 2002
František Tichý ve sbírkách Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2007

tichy400_2.jpg

tichy450_1.jpg

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii