liesler_150.jpg

Josef Liesler (*12. 9. 1912, Vidolice u Kadaně - †23. 5. 2005, Praha)

malíř, grafik

vystudoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství – obor kreslení u Cyrila Boudy, Josefa Sejpky a Oldřicha Blažíčka.
Jeho výtvarné dílo zahrnuje malbu, grafiku, ilustraci, ex libris i realizaci nástěnných monumentů a mozaik.
Od roku 1939 člen skupiny Sedm v říjnu, od roku 1942 Skupiny výtvarných umělců Mánes, od roku 1945 SČUG Hollar, od roku 1958 Skupiny 58. Od roku 1964 čestným členem Florentské akademie. Dále byl v roce 1969 jmenován členem Královské belgické akademie a od roku 1977 také čestným členem českých bibliofilů. Získal řadu ocenění např. Unesco za nejkrásnější známku světa roku 1974. V roce 2003 mu prezident udělil Medaili Za zásluhy druhého stupně.

Bibliografie:

Caldwell Erskine: Tabáková cesta, 1946
Havlíček Jaroslav: Smaragdový příboj, 1946
Alda Jan: Lesy, lesy zelené, 1953
Alda Jan: Slunečnice, 1954
Nezval Vítězslav: Sloky o Praze, 1956
Puškin Aleksandr Sergejevič: Evžén Oněgin, 1956
Stendhal: Kartouza parmská, 1957
Erenburg Ilja Grigorjevič: Pád Paříže, 1963
Toman Josef: Don Juan, 1972
Pilař Jan: Sluneční vůz, 1973
Toman Josef: Po bás potopa, 1974
Alcott Luisa May: Malé ženy, 1974
Fontane Theodor: Paní Jeny Treibelová, 1975
Jeffers Robinson: Cawdor, 1979
Malý Miloš: Pohádky severní noci, 1982
Olbracht Ivan: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, 1982
Cervantes Saavedra Miguel: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha 1, 2, 1982
Říha Bohumil: Přede mnou poklekni, 1983
Jelen Josef: Ozvěny ticha, 1983
Brjusov Valerij Jakovlevič: Oltář vítězství, 1983
Říha Bohumil: Čekání na krále, 1983
Říha Bohumil: A zbyl jen meč, 1983
Holan Vladimír: Tobě, 1985
Pilař Jan: Soukromá galerie, 1986
Pašek Mirko, Země za obzorem, 1988
Bednář Jaroslav: Hvězdná tuláctví, 1989
Slach Miroslav: Já básník Naso, 1990
Hrabal Bohumil: Křik, 1992
Adié Jolie, 2000
Sainer Vladimír: Noční telefon, 2002
Víno, vinko, vinečko, 2002

liesler450_1.jpg

Inspirující myšlenky...

Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku: Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.
Georges Bataille, Svrchovanost