kupcik vladimir

Lubomír Kupčík (* 23. ledna 1957, Praha)

malíř, grafik a ilustrátor.

Je vyučený umělecký malíř interiérů. Podílel se na mnoha restaurátorských projektech (například Národní divadlo v Praze, Kostel svaté Ludmily na pražském Náměstí Míru, Španělský sál Pražského hradu a další).
Jeho zájem o etnografii, zoologii a paleontologii ho vedly k tomu, že navázal spolupráci s časopisy Skaut, Junák a od roku 1991 též s časopisem Woodcraft. Jeho první knižní ilustrace vznikly ve spolupráci s časopisem Pevnost a s nakladatelstvím Triton. Ilustroval celou řadu knih převážně se sci-fi, fantasy a dobrodružnou tematikou.

Ilustrované knihy:
Juraj Červenák: Chřestýš Callahan (2013).
Tomáš Jotov: Hrdinové Fantasy (2004), čtyři díly, pravidla stolní hry na hrdiny.
Jack London: Bílý tesák (2008).
Petra Neomillnerová: Amélie a tma (2012).
Petra Neomillnerová: Amélie a barevný svět (2013).
Petra Neomillnerová: Magický zvěrokruh (2010).
Mirko Pašek: Fakír z Benáres a jiné povídky (2012).
Jindřich Rohlík: Země bez zákona (2014).
Vladimír Socha: Úžasný svět dinosaurů (2. vydání; 2012).
Vladimír Socha: Po stopách dinosaurů (2011).
Svůj svět si musíme zasloužit (2009), speciál série Agent John Francis Kovář.
Miloš Zapletal: Rok malých dobrodružství, výzkumů, objevů, her, tvůrčích pokusů, zkoušek všestranné zdatnosti a podivuhodných setkání (2008).
Miroslav Žamboch: Drsný spasitel (2007).
Vladimír Socha: Neznámí dinosauři (2015)

kupcik pan zeme 2

kupcik 2

kupcik 1

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu