karel_150.jpg

Václav Karel (*21. 10. 1902, Dobříč u Kralovic - † 28. 12. 1969, Praha)

malíř, grafik, ilustrátor

Studoval na keramické škole v Bechyni(1919), na pražské UMPRUM (1919-27) u prof.Maška
a F.Kysely, potom na AVU u profesorů Maxe Švabinského a T.F.Šimona (1927-29). Karlovým spolužákem na studiích byl např Cyril Bouda. Po ukončení studií byl Karel krátce na stipendijním pobytu v Paříži.

Jako grafik se zabýval zvláště technikou dřevorytu s uplatněním ve volných listech. V jeho olejomalbě převažovaly krajinné motivy a kytice. Václav Karel celý život těžce snášel fyzický handicap po úraze v dětství, nerad se ukazoval na veřejnosti a tak se jí stranil. Vůbec prvně vystavoval v roce 1932 se Združením západočeských výtvarníků v Plzni. Samostatně vystavoval oleje, grafiky a kresby poprvé v roce 1933 v Hradci Králové. V letech 1933-35 vystavoval s Nezávislými v Topičově salónu.
Pravidelně obesílal Zlínský salón. 0d roku 1939 byl členem Umělecké besedy a pravidelně se zúčastňoval jejích výstav, samostatně v Alšově síni UB v roce 1943. Americké bombardování Prahy v únoru 1945 umělce těžce zasáhlo. Na rohu nábřeží a Resslovy ulice (kde nyní stojí Tančící dům) byl bombou zničen dům, ve kterém Karel bydlel a kde měl i ateliér. Celé dosavadní malířovo dílo bylo zničeno, s manželkou zachránili pouze holé životy a Karel zvláště litoval nenahraditelné ztráty svých zápisníků a skicářů.

Díky přátelství s fotografem Josefem Sudkem se alespoň zachovala fotodokumentace některých jeho obrazů a kreseb. Umělec byl ale přinucen začínat existenčně znovu. Proto v další své tvorbě upřednostnil ilustrační práci, nejprve pro časopisy (především dětský týdeník Mateřídouška). Ilustroval kalendáře, pohlednice, leporela, tabule pro školní výuku (např. Živá abeceda) i čítanky pro malé školáky.

V padesátých a šedesátých letech vyšly s Karlovými ilustracemi české národní pohádky K.J.Erbena a B.Němcové, Máchův máj, básnické sbírky Jana Nerudy, říkadla a příhody ze světa dětí a přírody od J.V.Sládka, J.Kožíška…. Současná střední a starší generace nezná jméno KAREL, ale jako oblíbené knížky svého dětství označí právě ty s Karlovými ilustracemi.

V roce 1957 v Alšově síni Umělecké besedy Karel představil své obsáhlé ilustrační dílo. Neúprosné termíny ilustračních zakázek neposkytovaly dostatek času na volnou tvorbu.

Jen přes léto se umělec vracel k olejomalbě, ale obrazy pak dlouho čekaly na své dokončení a málo jich je signováno. Na pražském salónu 1968 vzbudil pozornost jeho obraz Sysífos, zakoupený Klatovskou galerií. Proti „bratrské pomoci“ ze srpna 1968 protestoval obrazem Stromová znamení (ke dvěma kmenům - český a slovenský národ - se symboly Pražského jara přilétají z východu okupační armády- černí havrani).

V šedesátých letech se zúčastňoval kolektivních presentací československého výtvarného umění v Německu, Anglii, Francii, Bulharsku, SSSR, NDR, Číně a Vietnamu. Samostatně se zúčastnil Bienále v italských Benátkách.
Posmrtně byly uspořádány v Praze dvě souborné výstavy v galerii Čs.spisovatele (1971 a 1977). Později bylo české veřejnosti připomínáno dílo Václava KARLA již jen na menších výstavách v Nymburku a Třeboni a v zahraničí v Řecku, Itálii a Francii. Karlovy obrazy se objevily z galerijních depositářů také při pražských přehlídkách českého výtvarného umění v Jízdárně Pražského hradu nebo ve výstavní síni Mánes (125 let Umělecké besedy).
Ve sbírkách je mj. zastoupen v Národní galerii, Západočeské galerii, v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, ilustrace a kresby jsou také v Národním museu a Památníku národního písemnictví na Strahově i v dalších veřejných institucích (např na Ministerstvu školství a kultury, apod). a dále v soukromých sbírkách českých i zahraničních sběratelů.

Z osobního a uměleckého života ještě stojí za zmínku , že mezi Karlovy přátele patřili i malíři Zrzavý, Sedláček, Bartovský, spisovatel Lad. Stehlík, skladatelé Trojan a Kl.Slavický. V Karlově ateliéru U Akademie v Praze na Letné se často zastavovali k popovídání, ale i na partičku mariáše Václav Boštík a Jiří John.

Při devadesátém výročí umělcova narození vzpomínala v Lidových novinách právě Johnova žena Adriena Šimotová, která byla také častým návštěvníkem Karlova ateliéru :

 „ ……… byli jsme mladí, já a můj muž malíř a grafik Jiří John. Když jsme se s Karlem a s několika dalšími umělci starší generace setkali ve spolku Umělecká beseda, bylo to v době , kdy moderní umění bylo u nás potlačováno všemi způsoby. Václav Karel se svým přítelem Václavem Bartovským nám velmi vyšli vstříc a podpořili naše snahy , které v oné době nebylo snadné prosazovat. Mimořádná citlivost a jemnost Václava Karla nám umožnila otevřený dialog a postupně jsme se stali přáteli. Naše ateliéry byly blízko a náš vzájemný styk byl velmi častý. …jako výtvarník mohu říci, že mne dojímala míra poetického vidění jeho světa : motýli, květiny, pohled na intimní úsek přírody, skoro pohádková symbolika. Jeho nejlepší práce připomínají svou lyrickou fantaskností obrazy francouzského malíře Odilona Redona. Karel byl též velmi dobrý ilustrátor dětských knih. Někdy ho tato zkušenost zatěžovala a tak, když přecházel opět k volné tvorbě, musel překonávat úskalí určité popisnosti. Ale o to větší pak byla jeho radost z nově nabyté tvůrčí svobody. V závěru svého života vytvořil Václav Karel malé kresby - dekalky, velmi poetické a nekonvenční. Dva takové cykly kresbiček nazval Osamělé ostrovy a Opuštěné trůny. Sám je snad považoval za svou soukromou radost, za hru , ale já je považuji za nejsvobodnější vyjádření jeho něžné poetické duše. Myslím, že tato neokázalá dílka i serie menších olejů mohou ve světě plném radikalismu a brutality znamenat pro člověka, který je ochoten a schopen vidět a cítit, skutečné spočinutí…..“

Zdroj:_ https://vaclavkarel.sweb.cz/cvcz.htm


Bibliografie: (výběr)

Erben Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních,  1923
Týml Jan: Jaro, léto, podzim , zima, 1938
Trojan Josef: Létal jsem s anděly, 1941
Mácha Karel Hynek: Máj, 1945
Lužík Rudolf: Čarovnou lučinou. Pohádky českých národních klasiků, 1947
Alda Jan: Honza králem, 1948
Sládek Josef Václav: Světlou stopou, 1950
Tolstoj Lev Nikolajevič: Kavkazský zajatec, 1950
Turgeněv Ivan Sergejevič: Lovcovy zápisky, 1953
Strnad Emanuel: Náš rok, 1954
Kožíšek Josef: Na výsluní, 1954
Erben Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních,  1923
Šlajer Josef: Povídám pohádku, 1955
Erben Karel Jaromír: Mateřídouška vlasti naší milé, 1956
Čarek Jan: Ovoce, ovoce na naší zahrádce, 1957
Plicka Karel: V dobrém jsme se sešli, 1957
České pohádky Karla Jaromíra Erbena, 1958
Kožíšek Josef: Pohádka lesa, 1958
Sládek Josef Václav: Hlas domova, 1961
Alda Jan: Tři pohádky, 1962
Nedo Pawol: Smolný Petr. Lužickosrbské pohádky, 1965
Němcová Božena: Princezna se zlatou hvězdou na čele, 1966


karel450_2.jpg


karel450.jpg


Inspirující myšlenky...

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.