filcik.jpg

Gabriel Filcík (*24. 7. 1946, Praha)

Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér prof. Františka Muziky. Zabývá se:
ilustrováním dětských knih a časopisů, didaktickou grafikou, designem hraček, animovaným filmem, grafickou úpravou knih

Ilustrace ke knihám:
Těšíme se do školy (Státní pedagogické nakladatelství 1979),
Petr a Hanka se představují (Albatros 1980)
celá série sešitů o Petrovi a Hance (vše Albatros 1980 - 1987),
Diogenes v sudu (Albatros 1985),
Odysseova dobrodružství v Trojské válce (Albatros 1989),
Damoklův meč (Albatros 1991),
Odysseova dobrodružství při návratu domů (Albatros 1991),
Pojďte si hrát (Státní pedagogické nakladatelství 1992),
Obrázková encyklopedie Země (Kartografie 1992), /Zlatá stuha/
Golem, Josef a ti druzí (Albatros 1994),
Než půjdeš do školy (Blug 1995),
Zlatá skříňka (Fortuna 1996),
Brzy půjdu do školy (SPN 1998),
Prasátko Babe (Albatros 1998),
Cvrček v New Yorku (Albatros 1999),
Když velcí byli kluci (Amulet 1999),
Hodina smíchu (Alpress 2000),
O mamě Romě a romském pámbíčkovi (Amulet 2001),
Deset malých Bohoušků (Alpress 2002),
To jsem blázen (Anyway 2002) /Zlatá stuha/

Knížka pro děti od dvou do pěti, 2003 /Zlatá stuha/

Pojďme si hrát, 2005

Malovaný svět a já ho chi uvidět, 2005

Slabikár Naše čtení, 2006

Přeškolní rozcvička pro bystrá očička, 2006

Pohádkové chvilky dětem do postýlky, 2007 

Pravidelně se zúčastňuje společných výstav.

Ocenění:
1971 Čestné uznání Nejkrásnější kniha roku
1989 Čestné uznání nakladatelství Albatros
1992 Výroční Zlatá stuha
1999, 2002 Zlatá stuha
2003 CENA KOH-I-NOR HARDMUTH



filciik_pohadkove_chvilky400.jpg

filcik_kresba.jpg

 

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971