behounek_jiri

Jiří Běhounek (*24. 11. 1929, Praha - †12. 7. 2005, Praha)

Malíř, grafik a ilustrátor.

Studoval na VŠUP v Praze u prof. F. Muziky. V letech 1953-1960 působil na téže škole jako asistent. Zúčastnil se mnoha výstav a přehlídek ilustrací a grafiky doma i v zahraničí a získal řadu cen a medailí (mj. v Lipsku roku 1982 stříbrnou medaili za knihu o Faustovi, na BIB Btatislava 1989 Zlaté jablko za knihu Židovské pohádky).

Ilustrační tvorba J. Běhounka je zaměřena převážně pro děti, ale najdeme v ní také díla klasické literatury určené dospělým ( Nasreddin, Tristan a Isolda, Sienkiewiczova Potopa). Z dětských knih jsou to především pohádky – staré i moderní, a to z různých koutů světa: čínské, japonské, arabské, židovské, ruské, španělské, anglické a další.Ve svých ilustracích často vytváří překvapivé bizarní kompozice plné fantazie a vše zpracovává s neobyčejným smyslem pro jemnost a detail.

S nakladatelstvím Albatros spolupracoval od poloviny šedesátých let a jeho jméno najdete v tirážích téměř čtyř desítek albatrosích titulů, např.
Brémští muzikanti,
Pohádky o skřítcích bratří Grimů,
Osm světel L. Pavláta,
Rabín a čarodějnice I. B. Singera,
Petr Pan J. M. Barrieho,
výbor Nejkrásnější pohádky o strašidlech,
Stíny strašidel K. Tumorové,
Posledního kousne pes H. Doskočilové,
Strašidla, duchové & spol. výběru autorů,
Golem E. Petišky.
Čaroděj ze země Oz od L. F. Bauma /Zlatá stuha/
Ocenění:

V roce 2004 mu byla udělena cena Albatrosu  za celoživotní práci s dětskou knihou.

behounek450_1.jpg 


Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka