bernard_jiri
foto: Radka Páleníková


Jiří Bernard (*1946, Praha)

Vyučil se uměleckým kovářem a po nedokončení studia na strojní průmyslovce v Praze se rozhodl věnovat výtvarnému umění na lidové akademii umění pod vedením profesora Koukolského. V roce 1970 emigroval do Mnichova, kde v ateliéru profesora Nagela absolvoval Akademii výtvarného umění se zaměřením na figurální malbu v rozličných technikách a po jejím dokončení se v grafickém studiu Andor v Mnichově zaměřil na techniku leptu. V tomto období se věnoval převážně figurální malbě, ale při častých cestách po Evropě maloval krajiny v rozličných technikách.
Ve svém domě nedaleko Mnichova založil vlastní galerii a posléze i grafickou dílnu.

Ilustroval řadu knižních publikací, převážně švýcarského nakladatelství Nord-Suet Verlag;
Je držitelem mezinárodní prestižní ceny v oblasti dětské ilustrace a kresleného humoru. Na pozvání mexického ministerstva výchovy strávil dva měsíce na studijním pobytu ve Střední Americe.

Vytvořil několik scénografií pro menší divadla v Mnichově a okolí a při spolupráci s pantomimickým souborem Divadla Na zábradlí na turné po Japonsku vznikla pantomimická skupina Ladislava Fialky Bomiel, pro kterou psal scénáře a vedl režii představení Bomiel TV. Turné skupiny po Německu a Finsku kombinoval s vlastními výstavami obrazů, grafik a kreseb.

Od roku 1989 se často objevuje v Česku, publikuje ve všech známých časopisech a novinách své nově vznikající kreslené vtipy a pro vydavatelství Albatros ilustroval dětské knížky. Dnes žije v Česku natrvalo.

bernard_300_4.jpg

bernard_300_3.jpg

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka