Psi zima jak na Malé Straně
Kategorie: Beletrie pro děti Autor: redakce
Nová knížka Pavly Skálové Malostranská psí zima s ilustracemi Martiny Skaly popisuje strastiplný i humorný život moudré psice-mopsice Fančy. Jsme tři holky, dvě mopsí a jedna kočičí – perská kočka, a všechny žijeme s Naší ve starém domě u řeky, kde se říká „na náplavce“, blízko ještě staršího mostu. Všeho, co se děje kolem nás, si bedlivě všímám a zapisuji si to za svoje černá ouška.
Budu vám vyprávět, jak to u nás na Malé Straně, v našem domě a na náplavce, chodí v zimě. To byste koukali, co se tam všechno může stát!
Pavla SkálováMALOSTRANSKÁ PSÍ ZIMA
Ilustrovala Martina Skala
Albatros 2007
Ukázka z knížky
DŮLEŽITÝ VZKAZ OD KUNY
Dneska, když nás Naše probudila, jsme se jako vždycky podívaly z okna. Muselo být opravdu moc brzy ráno, protože na mostě, který z okna ložnice dobře vidíme, svítily lampy a mostecká věž na druhé straně řeky už nebyla osvětlená, ale černá a vypadala dost strašidelně. Naše nejdřív zívla, taky se podívala z okna a řekla: „To je hrůza, šest ráno a ještě není světlo. A určitě je tam i pěkná zima.“ Potom vstala, rozsvítila a my seskočily z postele na zem a protáhly jsme se. Samozřejmě že všemu jako vždycky vévodila Vločka. První byla na zemi, protahovala se o sto šest a pak kráčela vznešeně v čele našeho ranního průvodu do kuchyně. Džina jde vždycky poslední, protože je neposlušná a zajímá ji všechno ostatní, jen ne to, co ji zajímat má.
Všechny jsme se oblékly. Tedy nejdřív se rychle oblékla Naše. Postupně si na sebe natáhla několik vrstev všeho možného oblečení. Pořád láteřila, že je to hrozný, taková zima a tma, a že by nejradši ještě spala. Stejně nechápu, proč si to nějak nezařídila, aby měla kožich jako my. Potom už by jí stačil jenom obojek na krk. A taky by se nemusela koupat dvakrát denně, stačilo by jí umýt si tlapky, jako to dělá nám, a vykoupat se jen někdy.
My totiž máme kožich a nosíme jen obojek, hlavně proto, že na něm máme psí známku. Tu nosí jenom ti psi, které jejich lidi přihlásili na úřadě. Každý pes na ní má svoje číslo. To je užitečné, protože kdyby se ztratil, tak podle toho čísla najdou, s kterými lidmi bydlí. A pak máme ještě jednu známku, která má každý rok jiný tvar a znamená, že jsme očkované proti vzteklině. Na obojku je ještě kroužek a do něj Naše zapíná řemen, kterému říká vodítko. To vodítko připíná jen občas, třeba když jdeme na delší procházku a musíme přecházet ulici. Ale bere ho s sebou vždycky.
Někdy, výjimečně, když má zima venku úplně všude bílou barvu, když jsou bílé i větvičky na stromech v parku na náplavce, navlékne Naše i nás. Zrovna dneska řekla: „Tak, a teď vám obleču svetříčky.“ Každý rok na Vánoce nám kupuje pod stromeček nové. Nechat si navléknout svetr s rolákem a jít v něm ven patří k těm nepříjemnějším povinnostem. Při oblékání se docela hodně bráníme, ale Naše si pokaždé prosadí svou. Říká, že by nám nastydlo bříško, pořád bychom čuraly a ještě bychom k tomu dostaly kašel. A potom teprve jdeme ven a jsme celé šťastné, když nepotkáme žádného psa. Mops a v roláku! Taková potupa! Opravdu by nás zajímalo, proč někteří psi, zvláště ti velcí, svetr nosit nemusí!
Dneska ráno jsme našly na náplavce dopis od kuny. V zimě, když je přes den jen málo světla a tma trvá hodně dlouho, bydlí u nás v domě na půdě. Napsala nám:
Holky!
Dneska, kdyš byla eště tma sem vyděla viděla něco moc divnýho. A taky slyšela. Dva lidi si prohlížely náš dům ze všech stran a domlouvali se, kdy a jak by bylo nejlepší se dostat dovnitř a co by si z něj měli vodnýst. Já proti nim nic nezmůžu, i kdyš nespím. Ale vy byste je mohli zahnat, kdybyste hodně štěkali. Ste dvě, mohlo by je to polekat. Mějte uši nastražený, a jak uslyšíte něco, co se vám nezdá, štěkejte co nejsilnějším hlasem.
Vaše kuna.
P. S. A kdyš je světlo, neštěkejte, ruší mě to ve spaní.
Pravopis není její silná stránka. My jí ty chyby promíjíme, protože nežije s lidmi, a proto se nemůže naučit psát bez chyb. Je to od ní sice drzost, říkat „náš dům“, ale budiž. A taky od ní není hezké, že vůbec neví, že jsme ve střehu pořád, i když se zdá, že tvrdě spíme. Hned nám to připomnělo příběh, který nám vyprávěla naše maminka o těch slavných předcích mopsů, kteří zahnali vrahy, když jim chtěli zabít jejich pána. A Džina řekla: „Jen ať si zkusí takový zloděj přijít, my mu ukážeme!“ Džina, asi proto, že je mladší než já, je takový nerozvážný blázínek a pronásleduje se štěkáním i úplně neškodné lidi, kteří každé ráno běhají jen tak, pro nic za nic, přes náplavku. A taky vždycky zuřivě štěká a doráží na obludu, co jezdívá každý den brzy ráno a pokaždé se nakrmí obsahem některé z velikánských krabic, kam Naše hází papír, skleněné láhve a láhve od limonády, krabice od džusů a jiné věci. Naše říká, že třídí odpad a že je to správné. Dělá to víc lidí, ne jenom Naše, a proto sem ta obluda musí jezdit skoro každý den. A tak jsme si od toho dne, co jsme přečetly dopis od kuny, dávaly větší pozor než jindy, jestli neuslyšíme nějakýzvuk, který neznáme. Kuna sice ty zloděje viděla a slyšela v noci, ale my jsme pro jistotu začaly víc natahovat ouška i přes den, když jsme doma samy.
Za několik dní, brzy potom, co jsme si přečetly ten kuní dopis,, se to stalo. Když jsme se vrátily z poslední večerní procházky, všude bylo ticho a i tramvaje a auta, která jsou slyšet ve dne z křižovatky a z mostu skoro bez přestání, jezdila jen občas. Najednou jsme uslyšely na chodbičce před dveřmi do bytu, kde jsou police pro nás i pro sousedy, podivné štrachání. Sousedi a Naše tam mají v krabicích boty, balíky limonád a džusů a v bedýnkách zeleninu. A taky koště na zametání schodů. Tak pozdě v noci tam ale nikdy nikdo nechodí, a kdyby přece, my celou sousedovic rodinu, jejich zvyky a jejich vůni dobře známe. Teď se nám ale zdálo, že tam někdo otvírá a zase zavírá krabice. Potichu jsme se připlížily ke dveřím a cítily jsme, že ten někdo, co je za nimi, nevoní jako nikdo, koho známe. Napadlo nás hned, že to asi budou ti zloději, před kterými nás varovala kuna, a tak jsme začaly strašně hlasitě štěkat a škrábat a skákat na dveře.
Naše se taky probudila, vyskočila z postele, vykřikla: „Co se děje, to je divný!“, rychle si přes noční košili oblékla kabát, odemkla dveře na chodbu, otevřela je, popadla koště – a to už se někdo řítil dolů ze schodů a syčel na někoho, kdo stál pod schody: „Honem, padáme!“, a ten se taky hned dal na útěk. Obě jsme tryskem letěly za nimi a přitom jsme pořád strašně zuřivě štěkaly. Džina, která je rychlejší než já, dokonce toho jednoho ještě v průjezdu našeho domu dohonila a chytila ho za nohavici. Vztekle ji setřásl a utíkal za tím, který byl vpředu, co mu nohy stačily. To už byla dole na dvoře i Naše s tím koštětem, ale zapískala na nás, abychom se vrátily. Poslechly jsme ji jen nerady, a když jsme k ní došly, řekla: „Stačí, že jste ty lumpy zahnaly. Jste moc šikovné a statečné psí holky, jenomže člověk nikdy neví, co takový zloděj udělá. Jste jen malí psíčci. I když jste moc statečné, co kdyby ti zloději s sebou měli třeba nějakou hůl nebo dokonce horší zbraň? To by bylo moc zlé. A já se neumím prát s nikým, natož se zlodějem. Půjdeme se podívat, co ten poberta ukradl.“ A to už byli vzhůru i sousedi a společně jsme se koukali, co se ztratilo. Zloděj si určitě chtěl vzít do batohu (všimly jsme si, když jsme ho pronásledovaly, že se mu na jednom rameni houpe batoh) některé boty a prohlížel si obsah krabic, aby vzal jen ty nejdražší a nejnovější.
Sousedi i Naše říkali, že se zlodějům podařilo tak snadno dostat do chodby, protože v tomhle starém domě, kde bydlíme, nemáme pořádný zámek na vratech a ani ty naše dveře, které do předsíně vedou, nejsou zajištěné tak, jak by měly a mohly být. Všichni nás chválili a hladili a dostaly jsme šunku a Naše na nás byla moc pyšná, protože jsme zahnaly zloděje a naší zásluhou se jim nepodařilo nic ukrást. A potom se všichni dohodli, že ty společné dveře líp zajistí a vymění na nich oba zámky.
Potom už jsme šly spát. Usínaly jsme s blaženým pocitem, že jsme úplně stejně odvážné jako ti mopsové, co zachránili život Vilémovi Oranžskému, a že naše maminka měla pravdu, když nám říkala, že náš rod je velmi statečný. A těšily jsme se na ráno, co nám na to asi napíše kuna, protože to určitě všechno sledovala od začátku.