O knize Dračí polévka a o emigraci
Kategorie: Rozhovory Autor: Stanislava Zábrodská
Výroční cenu Albatrosu za původní text za rok 2011 získala Alena Ježková se svou Dračí polévkou. Náš drak je skutečně jiný než ten vietnamský, jak se správně zmiňuje už na začátku napínavého příběhu pro starší děti a mládež. Ve společnosti je toto téma spíš tabu, máme dost svých starostí, než abychom se zamýšleli, jak se žije imigrantům u nás. Ovšem každý den potkáváme i jejich děti, které to skutečně nemají lehké, a je více než potřebné, abychom se občas zamysleli, zastavili a chovali se zcela normálně tj. lidsky.
Děj má spád a příběh je dobře vystavěný, má fantazii pohádky i občasnou tvrdost až surovost života. Knížka vede čtenáře k zamýšlení, aby rozšiřoval své vědomosti a znalosti jiných kultur, izolace není přínosná. Autorka nemá recept na řešení, ani to tak jednoduché není, ale stačí, když si občas připomeneme některé věci kolem nás. Aleně Ježkové se skutečně povedlo vyrovnat se s tímto tématem a cenu si jistě zaslouží.
Místo delší recenze uvádím odpovědi na otázky, které jsem autorce položila. Za Čítárny blahopřejeme.
Otázky Stáni Zábrodské a odpovědi Aleny Ježkové
Dračí polévka je napínavé čtení pro mládež od deseti let. Je určitě velmi prospěšné mluvit o tématu emigrace a vztahu většiny k menšinám. Já se domnívám ze svých zkušeností, že až další generace, které se v nějakém místě usadí, jsou pak teprve doma. Myslíš si to také?
Podle mého záleží vždycky na motivaci konkrétních lidí nebo rodin, zda a proč se chtějí asimilovat a v jaké míře. Ale jistě člověk, který v dospělém věku přijede do nové země, v ní úplně doma nikdy nebude. Může samozřejmě pocítit úlevu – vnitřní nebo ekonomickou, získat lepší podmínky pro sebe nebo děti, ale domov? Znám to od svých přátel emigrantů; většinou pendlují mezi Čechami a svou druhou vlastí a nostalgicky vzpomínají na jedno či druhé místo, podle toho, kde zrovna jsou.
Nemyslím si, že jsme u nás horší než kdekoliv ve světě v jednání k odlišným lidem. Samozřejmě existují extrémní skupiny. Také tě rozčiluje to podceňování a automatické tykání Vietnamcům od některých lidí?
Co znamená „nejsme horší“? To by nám nemělo stačit. Vždycky můžeme udělat něco víc, než děláme. Být víc empatičtí, vnímat těžkou situaci imigrantů – jsou konfrontování s cizím jazykem a kulturou, odtržení od svých příbuzných, navíc se k nim okolní svět staví nepřátelsky apod. Já s těmi lidmi cítím. V kontaktu s nimi se snažím být aktivní. Vždyť se stačí usmát a být zdvořilý – tykání Vietnamcům, které zmiňuješ, je prostě odporné. Mimochodem v knížce je taková situace popsaná a děda ukazuje vnukovi, jak se s ní vyrovnat. Důstojnost je pro člověka zásadní, pro jakéhokoliv. Když jsem psala Dračí polévku, vnímala jsem Vietnamce jinak, byli mi mnohem bližší. Naučila jsem se základní pozdravy a fráze a snažila jsem se mluvit vietnamsky v obchodě, kde nakupuju – majitelé byli v šoku, ale pak pochopili, co tím chci vyjádřit. Když jsem nějaké slovo zapomněla, tiše mi napovídali, abych to řekla správně. To bylo dojemné gesto, kterým obdarovali zase oni mne.
I ve světě se asimilace přistěhovalců příliš nedaří a není to jen jazykovou bariérou, ale i zvyklostmi, které si s sebou přivezou. Vznikají tak čínské, arabské a jiné čtvrti. Myslíš, že by většinové společnosti měly více zasahovat do integrace těchto společenství?
Na to nemám úplně jasný názor. V zásadních věcech by společnost měla striktně vyžadovat dodržování vlastních pravidel, a to by mělo stačit. Když jsou pravidla příliš flexibilní či k emigrantům vstřícná, vzniká jakýsi etnický „stát ve státě“ a lidé jsou posuzováni podle odlišných měřítek, což k ničemu dobrému nevede. Problém současného světa podle mě spočívá v hledání a definování hranic, kde končí vstřícnost majoritní společnosti a začíná ustupování.
Když jsem byla malá, měli jsme v sousedství imigrované Řeky a Bulhary, ve městě byli také Kubánci. S těmi řeckými dětmi jsem se kamarádila, když pak odjely, stýskalo se mi po nich, po jejich odlišnostech od našich dětí. V poslední době také odjíždí Vietnamci, domníváš se, že se nám bude po nich stýskat?
Pro mě je pestrá multikulturní společnost mnohem zajímavější než jednolitá. Například blaženě se cítím v Amsterdamu, kde žijí desítky, možná stovky národností vedle sebe. Holanďané si ovšem své společnosti velice hledí, neustále se ji snaží kultivovat. Mají dokonale zpracované asimilační a komunitní programy, na které vydávají dostatek peněz, takže projekty nejsou formální, ale fungují. Oni vlastně žijí to, o čem slušný člověk v Čechách zatím jenom sní. Byla jsem v Holandsku mnohokrát, takže vím, o čem mluvím. Atmosféra vstřícnosti, ochoty pomoci, pozitivního přístupu je všudypřítomná, ať jedete v tramvaji nebo jíte v restauraci.
Příběh jsi zasadila do východních moudrostí a bájí o draku, radila ses s někým z té komunity?
Co se týče vytváření textu, nenechala bych si nikdy od nikoho radit. Až potom, když je to celé hotové. Knížku jsem napsala vlastně zcela bez kontaktu se skutečnými Vietnamci – dračí mýtus jsem hledala a našla ve vietnamských pohádkách, čerpala jsem z různých prací na stránkách Česko-vietnamské společnosti, četla jsem blogy mladých Vietnamců, studovala Konfucia a hlavně jsem chodila do Holešovické tržnice na dračí polívku... Já si ten svět knihy vždycky musím v hlavě zkonstruovat úplně sama. Řídím se instinktem. Ten mne obvykle vede dobře. Až ex post jsem například zjistila, že mýtus o dračím králi zná každý Vietnamec, čímž má kniha ještě intenzivnější účinek, než jsem předpokládala. A stánek s polívkou, která mi neskutečně chutnala, je mezi pražskými gurmány velmi proslavený, což jsem taky netušila... Měla jsem vietnamské konzultanty, kteří přečetli hotový text; chtěla jsem mít správně například transkripci jmen nebo podrobnosti o obřadech či jídlech. Nakonec jejich připomínky byly jen marginální. Například jsme se přeli o to, zda děda v knížce má pít rýžové víno nebo rýžovou kořalku, což je docela úsměvné.
Máš nějaké zprávy o tom, jak knížka funguje mezi Vietnamci?
Vím o tom spíš náhodou, z mailu předsedy Česko - vietnamské společnosti pana Marcela Wintera, který mi někdo přeposlal. Píše, že Vietnamci jsou z knihy nadšení a půjčují si ji mezi sebou. Za to jsem šťastná, protože víc už bych si od knížky přát nemohla.