Fráze v knize je velmi rozšířenou náhražkou myšlení.

A+ A A-

slaby zdenek
Strašidelné pohádky Zdeňka K. Slabého jsou ideální příběhy pro děti nejen na prázdniny, ať už pro deštivé dny, nebo třeba ke čtení u vody nebo před spaním. proč je autor napsal a o čem vlastně knížka je, si přečtěte v exluzívním rozhovoru... a nejen o pohádkách bude řeč.


Pane doktore, po úspěšných Nedokončených pohádkách přicházíte nyní se Strašidelnými pohádkami. Od dětí víme, že na Nedokončených pohádkách je bavila právě možnost spoluúčasti na příběhu, jeho dotváření, měly možnost s textem dál pracovat. Čeká je něco podobného i nyní?
Ve svých knížkách se nikdy nechci opakovat, proto postup, který jsem zvolil v Nedokončených pohádkách, je ojedinělý. Ale domnívám se, že ta spoluúčast dětských čtenářů trvá i zde. Ještě J. Š. Kubín mi svého času říkal, jak se rodiče obávají strašidelných pohádek, že by snad děti z nich mohly mít šok. Doba se proměnila a strach, tedy jeho zobrazení, horor, náleží do arzenálu televize, rozhlasu, časopisů. V pocitu strachu může být pro děti i cosi příjemného, jakési mrazení, napínavé očekávání, co se ze strašidelné situace vyvine. A tady nastává zcela bezprostřední kontakt mezi pohádkářem a jeho čtenářem. Dítě si předem domýšlí, co se stane, a je na autorovi, aby je uspokojil (co do napětí) i upokojil (co do rozuzlení). Ke strašidelnosti mé nové knížky totiž patří i humor, bez humoru by i strašení bylo fádní.

Strašidelné pohádky tvoří pět příběhů. Jména postav jsou zase úžasně zvukomalebná a vtipná – Kakabus usměvavý, obr Velikáš, vodník Kropáček… Kde nacházíte pro hru s jazykem inspiraci?
Mohu přidat jména plivníka Doudyho, mořského vodníka Podvodopula nebo velryby Jenovéfy... Souvisí to především s tím, jak jsem se právě zmínil o humoru jako o nezbytnosti takové knížky, jako jsou Strašidelné pohádky (ostatně v Nedokončených pohádkách vystupovala třeba želva Alžběta Tvrdá-Krunýřová nebo citrónek Romulusaremus), ale vyplývá to i z postav samotných. Když o nich píšu, představuju si je trojrozměrně, ony skutečně ožijí, jednají po svém a mají od svého zrodu (v počítači) také svá jména. Máte však pravdu v tom, že je to zároveň hra s jazykem. Obdivuji totiž možnosti krásné české řeči a snažím se jí v pohádkách dát šanci jak bez zplošťování, tak bez vulgarismů. A hravost, ta je snad pro autora dětských knih přímo povinná – v knížce Meluzínka Minka jsme si takhle hráli dokonce s osmnácti autory z různých zemí.

strasidelne_pohadky_slabyInspirovaly Vás při tvorbě někdy přímo děti? Ať už námětem, reakcí na Vaše knihy či jinak?
Bez kontaktu s dětmi by asi moje knížky nevznikly. Na počátku mi byly inspirací děti vlastní, tedy Nina a Petr (viz věnování v knize Tři banány), pak vnuci, především Damián, ale i Tomáš a Marek. A v nedávno vydané knížce pohádkových thrillerů O lelcích, Bychovi a muži v masce vystupují i moji dva nevlastní synové – Honza a Karlík.  Ale od své prvotiny – a vlastně ještě před ní – jsem byl neustále mezi dětmi, ať na prázdninových táborech, při schůzkách literárního kroužku, který jsem dlouhá léta vedl, nebo při stovkách besed s dětmi u nás, na Slovensku, v Německu, Polsku, Jugoslávii, Rusku nebo Japonsku. Děti mi bezprostředně „pomáhaly“ i při koncipování Pohádkového detektiva, když na pokračování vycházel v Mateřídoušce.

Vaše knihy mají vždy hezké a působivé ilustrace, které doplňují děj, spolupracoval jste s řadou významným ilustrátorů. Strašidelné pohádky doprovodil kresbami Eugen Ivanov. Mají podle vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti dětských knih?

Ilustracemi Eugena Ivanova jsem byl opravdu mile překvapen, korespondují výtečně s obsahem Strašidelných pohádek. A máte pravdu, že jsem měl od samého počátku, tedy od prvotiny Pistole a cesta, na báječné ilustrátory většinou štěstí. Mohu jmenovat alespoň Helenu Zmatlíkovou, Radka Pilaře, Miloše Nolla, Olgu Čechovou, Adolfa Borna, Jiřího Běhounka, ale bylo jich mnohem víc, včetně ilustrátorů knížek přeložených, ze kterých uvedu alespoň toho nejznámějšího, nositele Grand Prix mezinárodního Bienále ilustrací Bratislava. Byl to Jasuo Segawa, který výtvarně doprovodil japonské vydání mého Pana Sluníčka. Ilustrátoři tedy jsou nesmírně důležití a záleží i na tom, jakou titulní stranu vytvoří. Vzpomínám si, že s první Pilařovou obálkou se moje Bukukururuna moc neprodávala. Když pak na přání nakladatele vytvořil obálku novou, přitažlivější, byl tento příběh čarodějnice okamžitě rozebrán.

Knížky pro děti píšete už desítky let, zúčastnil jste se mnoha besed s dětskými čtenáři, máte i zahraniční zkušenosti a srovnání. Vidíte za ty roky rozdíl v přístupu dětí k literatuře? Nebo ten základní čtenářský motiv – vstoupit do příběhu, a tedy do „jiného“ světa, fiktivně ho prožívat a nechat se jím obohatit – je stále stejný? Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy?

Když jsem byl prvně v Japonsku v roce 1968, dětské knihy tam slavily obrovský boom. Tehdy mi tam vyšly tři knížky a dvě z nich zaznamenaly nová a nová vydání. Když jsem tam byl podruhé – bylo to na stáži v Mezinárodním institutu dětské literatury v roce 1991 – byla situace značně odlišná: už tehdy knížkám pro děti konkurovaly počítačové hry a jiné neliterární kratochvíle. Jak by to nezasáhlo i nás, kde je knižní trh mnohem menší? Nicméně se domnívám, že v dětech existuje podvědomý hlad po příběhu, po atraktivním, poutavém, neobvyklém a vtipném příběhu. Jde pouze o to, abychom jim ho dokázali nabídnout. To není úkol pouze pro autory a nakladatele, ale i pro rodiče, aby jim příběhy doma četli (anebo, jako je tomu v Japonsku, aby děti četly ty příběhy maminkám a aby maminky na ně přitom měly dostatek času), pro učitele, kteří za mého dětství v prvních třídách obecné školy pohádky nevylučovali z vyučování a za mého mládí nás na gymnáziu pravidelně upozorňovali na nové knížky. A také pro knihkupce, aby doprodané výtisky včas znovu objednali.  Pro děti jsou knížky, zejména ty pohádkové, naprosto nezbytné. Věřím tedy, jestliže zlepšíme celospolečenské názorové prostředí vzhledem k potřebnosti dětské knížky, jestliže ji nebudeme odkazovat někam na okraj našeho zájmu, tak se úloha knížek nezmenší, ba právě naopak.

Pane doktore, děkujeme za rozhovor, přejeme Vám hodně zdraví, úspěchů i spokojenosti a Strašidelným pohádkám spoustu spokojených čtenářů.

Zdeněk K. Slabý je autorem na 30 knih pro děti, mnohé z nich byly přeloženy do několika světových jazyků. Byl dlouholetým redaktorem časopisu o dětské literatuře Zlatý máj a dramaturgem dětského divadla. Roku 2010 mu byla udělena prestižní cena Albatrosu za celoživotní práci s dětskou knihou.

Tagged under Slabý Zdeněk,

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit