Prapodivné slovní hříčky v díle Williama Shakespeara
Kategorie: Jen tak všelijak Autor: Mik Herman
Obecně se přemýšlení nepovažuje za pohodlné a jednoduché. Myslím, že je to jistou míru násilí a arogance při studiu, kterou dětem vštěpuje od prvních tříd většina učitelů. Jak připomněl David Brooks, lidé se rádi učí od těch, které mají rádi. Po pravdě řečeno přirozenou úctu a obdiv si u dětí zaslouží jen malé procento kantorů.
Proto se velmi často stává, že ti, kteří nemají štěstí na dobré kantory, mohou promarnit svůj talent, jelikož není podporován a rozvíjen.
Naštěstí pro ty méně šťastné, existují učitelé, jenž dávno zemřeli a přesto nás stále fascinují a přitahují. Autoři knih. Věřím tomu, že kdyby například žil Komenský dnes, byl by nejen mediální hvězda tv show, ale také člověk, za kterým by šla i mládež. Jako ministr školství by způsobil revoluci ve vzdělávání a bez potřebných miliard na totální nesmysl zvaný Bilá kniha, a nadšeně by za šla většina učitelů.
Podívejme se však na jiný fenomén. Na dílo, jenž nese podpis William Shakespeare a které se stalo mnohým velmi dobrým učitelem.
Nedávno jsem četl, že možný důvod, proč jsou Shakespearovy hry považovány za pokladnici světové literatury, se skrývá v jejich formě a nikoliv jen v obsahu. Shakespeare totiž využíval ve svých dílech netradiční lingvistický postup, tzv. funkční záměnu. Ta spočívá v tom, že některá podstatná jména používal jako slovesa. Při čtení náš mozek na tento zdánlivý nesmysl reaguje velmi zajímavě.
Jak uvádí pan Davise, je to způsobené tím, že mozek opakovaně dešifruje význam vět v souvislosti s tím, co následuje, aby mohl vyhodnotit skutečný smysl. Například věty typu "ba, vskutku Bůh-nil (zbohnil) mne" ("nay, godded me, indeed" z 5. dějství 3. scény tragédie Coriolanus) působí na mozek jako tajemná skladačka, přičemž úspěšně porozumění v našem mozku vzbuzuje pocit nadšení. Shakespera tak přináší do svých děl prvek oživení a zvýšení pozornosti s následným emociálním prožitkem z četby.
Zdá se, že tento jev je podobný iluzi,
kdy víme, že se něco stalo, ale rozhodně nevíme jak se to stalo. To potvrzuje i výzkum mozkové aktivity, kdy mozek na nestandardní usek četby nereagoval jako na věc nedávající smysl, ale automaticky začal ve své databázi hledat souvislosti. Podobně jako by řešil hádanky či rébusy.
Pokud bychom měli z této zvláštnosti v Shakespearově díle vyvozovat nějaké důsledky, pak se zdá, že byly vytvářeny záměrně, se snahou zatraktivnit dílo o slovní hádanky, které v té době byly možná v oblibě.
Každopádně si musíme přiznat, že podobné obraty v knihách potěší. Když při čtení "hoří" náš mozek a probouzí se emoce, je to známka, že autor umí psát a my máme neskonalé štěstí, že jsme takovou knihu objevili. Kéž by takových knih-učitelů bylo víc.