Byly jsme tam taky, strhující autobiografický román Dagmar Šimkové
Kategorie: Biografie Autor: redakce
Autorce strhující knihy "Byly jsme tam taky" Dagmar Šimkové bylo v roce 1952, 23 let, když byla zatčena StB. Přestože se ničeho nedopustila, byla odsouzena za protistátní činnost na 15 let a další tři roky dostala za útěk z pracovního tábora v Železovcích. Z vězení byla propuštěna až v roce 1966. Ztratila tak nejkrásnější léta svého života.Od roku 1968 žila v Perthu v Austrálii. Vystudovala na univerzitě a získala titul bakalář svobodných umění. Poté studovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii. Od roku 1969 byla zapojena do činnosti organizace Amnesty International. Od roku 1990 se každoročně vracela domů a toužila se vrátit natrvalo. Zemřela po několika těžkých operacích na diagnózu CA v únoru 1995. Konfederace politických vězňů již potřetí podala návrh na státní vyznamenání "Řád T.G. Masaryka" in memoriam pro Dagmar Šimkovou. Marně.
Její kniha "Byly jsme tam taky" je výpovědí nezlomné vůle přežít, neuvěřitelné a zoufalé snahy zůstat člověkem a prostého přátelství stejně trpících. Je však také výpovědí o zvěrstvech, která ve jménu strany a lidu prováděli vyšetřovatelé a dozorci. Výpovědí, co se odehrávalo za fasádou šťastného a radostného budování socialismu, tam, kde byli všemocnou Stranou odklizeni tak zvaní reakcionáři, zrádci a nepřátelé velké marxisticko- leninské myšlenky.
V Austrálii napsala knížku. Bez patosu v ní vypráví, co během svého věznění zažila. Čte se jedním dechem. Rukopis poslala do Kanady,kde ji vydali v nakladatelství Sixty Eight Publishers. Irena Šimonová, která po propuštění z vězení také odešla do exilu, do Holandska, ji dovezla do Mnichova, do redakce Svobodné Evropy, kde ji četli s velkým úspěchem na pokračování. A zařídila její překlad do holandštiny. Po revoluci vyšla v Česku.
Leták, za který Dagmar Šimkovou věznili 14 let, protože prý vyzýval k hromadné akci proti lidově demokratické vládě
Výzva občanům! Varujeme všechny soudruhy a soudružky, aby nekladli odpor americké armádě, která pravděpodobně začátkem příštího měsíce obsadí území ČSR. Při obsazování bude použito nejlepší zbraně - uspávacího prášku. Všichni občané ČSR budou uspáni a tím bude americké armádě umožněn rychlý postup. Nezneklidňujte se, buďte připraveni. Dobrou noc a dobré jitro v nové republice!" Namalovala také několik plakátů, které zesměšňovaly Gottwalda a Zápotockého a vylepila je na písecké nástěnky.
Recenze v médiích
Jsou knihy, které je dobré připomínat, když se formou reedice opět objeví na pultech knihkupectví. K takovým určitě patří strhující vyprávění Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Důvodů, proč tuto publikaci opět avizovat, je několik. Třeba kvůli autentickému svědectví o atmosféře a smýšlení lidí v 50. letech. Anebo kvůli cenné zprávě o málo popsaném světě ženských věznic a lágrů. Své místo ve výčtu bude mít i vysoká literární hodnota této publikace. Slova spisovatelky totiž nejenom bolí a šokují. Jsou navíc přesná, smyslově bohatá i krásná a tokem času unášejí jakoby bezděčným způsobem podobným vyprávění žen při draní peří. Ty ale nikdy nezačínaly jako autorka výrokem mladého estébáka při svém zatýkání. "Jen se rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš."
Jaroslav Formánek, Respekt, 6.9.2010
Jsou knihy, které trvá přečíst chvíli, snad pár hodin, ale pak se ve vás sváří celé roky. A dost možná změní i váš náhled na skutečnost. K podobným literárním úkazům patří útlá próza Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Bývalá "dívka swingu", inteligentní a vzdorná krasavice jak z románů Josefa Škvoreckého, posléze vězeňkyně, zaznamenala čtrnáct let strávených v nelidských podmínkách komunistických kriminálů. To, že právě její knížka je zvláštní a vymyká se, dosvědčuje i nebývalý čtenářský zájem. Próza Byly jsme tam taky, kdysi vydaná v exilu a do vlasti pašovaná, se nyní dočkala pátého vydání... Šimková jde totiž na dřeň, tam kde ostatní svědkové snad váhali, popisuje lesbické orgie „nahý, objímající se, pářící se dav“, kamarádí se s prostitutkami a zlodějkami, nelakuje nic na růžovo, nebuduje pomníček vězňům komunismu.
Jáchym Topol, Lidovky, 1.9.2010
Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
Vydal: Monika Vadasová-Elšíková, 2010
66 stran, 21x13cm, česky, brožovaná vazba
Ukázky z knihy:
V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu udržet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.
Tatík už nemaří čas s dětmi v parku, ale vyučili ho na soudce z lidu a jeho život je plný šibenic, na které s radostí posílá ty, které, dřímaje nudou, ani neviděl, ani neslyšel promluvit. A Lojza, Pepík a Franta, statní chasníci, už nejsou využiti v kovárnách a kupeckých a ševcovských krámcích, ale pracují na směny v komandech, a když ostatní soudruzi zemdleli, lámou žebra a údy mužů a žen a vtloukají do jejich hlav pravdu, kterou Strana chce slyšet, a po směně ulehnou, ještě plni vzteku, protože to byl setsakramentsky perný den, vytlouct doznání z toho mizery, který se bránil a dokazoval, že nebyl špiónem a nemínil vypálit budovu národního výboru, a že neví, jak vyrobit třaskavinu. A doktor Sommer míchá jedy a experimentuje, protože závazek k životu, slavnostně pronesený na Karlově univerzitě, vidí teď už ne jako život jednoho lidského červa, ale jako mohutný, obrovský život Strany, která je rodičkou nových myšlenek a odvážných činů.
Tak se rozvinuly prapory revoluce, jak se tehdy zpívávalo a stále častěji zpívá, a mnoho lidí věřilo a věří, že mění krásnější a spravedlivější doby na světě, kdy Blaženy, Lojzové a Frantíci s dělníky ruku v ruce budují nový svět.
Krev, řev, mučírny a šibenice jsou skryté za mohutnou zdí, odkud nepronikne ani hlásek, a venku za zdí jezdí veselé autobusy s turisty a noviny jsou plné článků o surovostech a bezpráví kapitalismu, a my jsme šťastni, že se podílíme na nové době, která dává možnost morálního vzletu, a jen někdy musíme izolovat od společnosti ty, kteří plni nenávisti podtínají kořeny stromu Svobody, ale i těm je dána možnost doznat temné činy, nad kterými soudružky v továrnách zapláčí v spravedlivém hněvu a podepíší petici, aby špión byl oběšen.
Člověk žijící na druhém konci světa, daleko z dostřelu, by se té maškarádě rád zasmál. Ale nezapomínejme, že v těch dnech prošlo soudním řízením 100 000 lidí, a počítáme-li, že strávili průměrně jen 8 let ve vězení, je to 800 000 roků života, zaplacených za to, aby tatíci, domovnice a tovaryši mohli vládnout. Kolik lidí zahynulo dříve, než se dostali před soud, kolik prošlo tou chvílí smyčky a posledního výdechu, se nikdy nepodaří zjistit. A stále, den po dni, a právě teď, někdo řekl něco, co neměl, někdo něco napsal, někdo se projevil a sbalil si tak kufr pro ten strašlivý zájezd.