Kolik váží Matylda - překvapivě čtivé vyprávění
Kategorie: Beletrie pro děti Autor: redakce
Překvapivě čtivé vyprávění o problémech, kterým se děti vyhýbají,
protože málokdo jim umí tento problém zajímavě podat. Kniha Kolik váží
Matylda je o tom, jak se malý adoptovaný kluk potýká se šikanou starší
spolužačky. Kniha děti upoutá nejen skvělým stoickým humorem, ale také
autentickým dětským jazykem, který děti vtáhne ještě víc do děje.Příběh, zdánlivě postavený na zábavné tragikomice, postupně odhaluje mnohem zásadnější, nadčasová témata - rasovou odlišnost, nezničitelnou lásku dítěte k rodičům či obyčejné štěstí skryté v každodenním životě. V době nadcházejících zásadních změn v celé lidské společnosti je tento příběh pro dnešní děti víc než žádoucí.
Kolik váží Matylda
Jiří Holub
Ilustrace Bára Buchalová
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2009, 1. vyd.
Ukázka
Vystoupil jsem z výtahu u nás ve třetim patře. Blikala tam zářivka, ale dycky to tady hezky vonělo, ne jako v jinejch patrech. Mamka už byla doma.
„No kde seš, prosim tebe,“ řekla mi. „Ten oběd už máš úplně studenej!“ Dal jsem jí pusu a ukázal jí tu čtýru v žákajdě a řek jí, že za to nemůžu, že to bylo fakt vysoko a že jsem se fakt bál. Hlavně toho školníka s tim smetákem. Mamča se snažila tvářit vážně, ale škubal jí koutek pusy a to já už dycky poznám, že se nemusim bát.
„Zapomeneme na to,“ řekla mi. „Nějak si to opravíš a tátovi to ani nemusíme říkat!“
Hrozně se mi ulevilo a hned jsem jí dal eště jednu pusu. Moje máma je totiž uplně nejskvělejší člověk na světě. Vona mě má fakt ráda, jako kdybych byl fakt její, a to já nejsem, protože čáp mě přines uplně jiný mamince, ale ta mě asi nechtěla. Tak si mě vzala tahle máma a teď jsem náš. Už tři roky. Mám taky eště ségru, ale ta je starší a nemocná. Má nějakou pobertu a projevuje se to tak, že buď brečí, nebo se zase furt směje a nemůže se rozhodnout, co si vobleče. Chudák holka, takhle bych dopadnout nechtěl. Dycky, když ji to popadne, třískne dveřma a řve, táta se podívá na mamku a řekne: „Už má zase záchvat, naše poberťačka!“
Tak je to s mojí nemocnou ségrou. Jsem na ni proto pořád hodnej a vona na mě vlastně taky, teda když nemá záchvat.
Mě si asi naši z děcáku vzali, aby doma měli taky nějaký zdravý dítě.
Vona je tahle rodina totiž celá trochu šibnutá, víte? Voni jsou jako chvilku normální, ale pak jednou přídu domu a máma lítá po bytě, má na hlavě indiánskou paruku i s pérem a táta ji honí počmáranej válečnejma barvama a dělá na ni takový uá uá uá, no a když mě viděj, jak stojim vyplašenej v těch dveřích a čučim na ně, tak jsou najednou zase vobyčejný lidi. Myslim, že to neni uplně normální, tohleto. Nevzpomínám si, že by tohle někdy dělala třeba moje skutečná máma.