A+ A A-

O princezně trochu zakleté. Výjimečné pohádkové příběhy

o princezne trochu jinakNová pohádková knížka Ondřeje S. Nečase dokazuje, že klasické pohádky ještě nepatří „do šrotu“, naopak mohou být inspirací pro krásný moderní příběh. Nechybí v něm oblíbené pohádkové bytosti – princezna, kouzelník, rytíř, obři, víly -, zázraky, plnění obtížných úkolů a samozřejmě šťastný konec. Všechno je ale poskládáno trochu jinak, než bychom čekali, a hlavně s notnou dávkou humoru. A o co vlastně běží?

Pasáčkovi koz Honzovi se podaří zbavit čarodějnici Divuslavu nepovedeného zaklínadla a ona mu na oplátku pomůže zrušit zakletí princezny Jasmíny. Při putování na hrad černokněžníka Morodaše, který, jak se zdá, je za zakletí zodpovědný, se Honza dostává do říše podzemních víl, potkává obry, musí řešit různé úkoly a v dceři hajného, Bělce, získává víc než jen dobrého přítele.

Ondřej S. Nečas,O PRINCEZNĚ TROCHU ZAKLETÉ, Ilustrace Lucie Dvořáková, vydala Mladá Fronta 2009

UKÁZKA Z KNIHY

„Dovolte, abych se představil,“ pokračoval první z obrů, „mé jméno je Kalafun Horodrť a toto jsou mí bratři, Klikoš Horodrť a Kroupa Horodrť. Možná jste o nás slyšeli, jsme tady na Planině červených skal poměrně známá trojice, při vší skromnosti. Nebo neslyšeli? Ale to nevadí, nevadí! Teď nás vidíte, takže je to jedno, nemám pravdu?“
Zalovil v pytlíku, který mu visel u pasu, nabral hrst jeho obsahu a hodil si ji do pusy. Rychle žvýkal a s plnou pusou pokračoval v řeči.
„Možná vám připadá, že moc mluvím, ano já vím, bohužel je to tak, to už je moje prokletí. Já totiž musím každou minutu říct aspoň deset slov. I když jsem v kamenné podobě, tak si musím mluvit pro sebe, ale to zdaleka není ono. Kdybych to nedělal, tak mě přepadne strašlivá bolest hlavy a dobrou hodinu mě nepustí, jo jo, dobrou hodinu, znám to, už jsem to párkrát zažil, nic příjemného.“

Daniel využil přestávky, když si Kalafun Horodrť znovu nabral něco z pytlíku, a zeptal se: „To prokletí na vás uvalil nějaký čaroděj?“
„Jo jo, prý se jmenoval Zabadul. Jel tady tou cestou jako vy a zrovna někde v těchhle místech jsme ho přepadli, okradli, upekli a snědli. Na čaroděje tedy chutnal docela obyčejně, ani nebyl moc chytrý, neuhodl žádnou hádanku – my vždycky dáváme hádanky těm, co přepadnem, než je sníme, víte? Stačil nás ale ještě proklít, takže já teď musím pořád mluvit, zatímco bratr Klikoš, ten nesmí mluvit vůbec, kdyby promluvil, dostal by takovou bolest zubů, že jste to neviděli. No a bratr Kroupa, ten zase musí mluvit jenom ve verších, což máte prašť, jak uhoď, protože jemu veršování nikdy moc nešlo. Kdyby řekl něco, co se nerýmuje…“
Obra na chvíli zradil hlas a musel si odkašlat. Honza zkusil hádat: „Bolest břicha?“
„Příšerná,“ přikývl Kalafun.
Obr s mechovým vousem, to byl zřejmě Kroupa Horodrť, promluvil:
„Tak už celá staletí
trvá naše prokletí.
Kdo nás vidí, třese se,dvorakova450.jpg
na planině i v lese,
neschová se za keři,
poslouží nám k večeři.“
„Tak to vidíte,“ pokýval hlavou Kalafun, „má jen pár průpovídek a s těmi musí nějak vyžít, chudák.“
Znovu si nabral něco z pytlíku a dodal na vysvětlenou: „To jsou oříšky, víte? Prý to pomáhá na hlas, poradil mi to jeden bard, než jsme ho snědli.“ Trochu se zakuckal, ale žvýkal dál. „Ztratit hlas, to by pro mě byla katastrofa, víte?“
„No,“ pravila princezna, „rádi jsme vás poznali, ale už budeme muset jít.“
„Ne ne,“ zasmál se Kalafun, „to samozřejmě nepadá v úvahu, napřed musí přijít hádanky. Říkal jsem vám o hádankách, ne? My každému dáváme hádanky.“
Kroupa pravil:
„Kdo chce přežít do rána,
musí míti fištróna,
kdo hádanku neuhodne,
z toho bude jídlo vhodné.“
„On chtěl říct, že bude jako vhodný k jídlu, ale pořád se mu to nechtělo rýmovat,“ vysvětloval Kalafun.
„Chcete říct, že nás sníte, když neuhodneme hádanku?“ zvolala Jasmína šokovaně. „To je ale barbarské!“
Kalafun nadšeně přitakal. „To je přesně náš styl, víte? Hádanky, jídlo, hádanky, jídlo… už je to skoro nuda.“ Rozhlédl se po svých bratřích. „Ale nás to baví, že jo, chlapci?“
„Přesně tento přístup vás přivedl do neštěstí,“ podotkl Daniel, „to prokletí by vás nepotkalo, kdybyste se nechovali jako obyčejní lumpové.“
„To je možné,“ pokrčil rameny Kalafun, „ale zase toho jídla, o které bychom přišli…“
„Dosti řečí, bratře,“ ozval se Kroupa, „hleď, ať jim to natřem!“
„Ty se překonáváš,“ pochválil jej Kalafun, pak se obrátil zpátky k naší trojici. „Pravidla jsou jednoduchá,“ vysvětloval, „my vám dáme hádanku, a když neuhodnete, tak vás sníme. Když uhodnete, můžete dát hádanku zase vy nám, a když neuhodneme, můžete jít. Když uhodneme, dáváme hádanku zase my vám, a tak pořád dokola, dokud někomu neselže úsudek. Na odpověď má každý deset kapek.“
S těmi slovy vytáhl velké vodní hodiny a postavil je na zem. Byly to dvě skleněné baňky, v té horní byla voda, která pomalu překapávala do spodní baňky, asi tak kapka za vteřinu.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit