Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Děvčátko Momo a ukradený čas, mistrný bestseller nejen pro děti

devcatko momo ukradeny cas

Jedna z nejpůsobivějších knih pro děti o tom, co je život, civilizace a o způsobu myšlení většiny dospělých. Jinými slovy beletristická příručka o nebezpečích, kterým bychom se v životě měli vyhnout. Navíc je děvčátko Momo ukázkou, jak i zdánlivě slabé a bezbranné dítě může zachránit své kamarády před velkým nebezpečím.

Těmi jsou zloději času, kterým se velmi úspěšně daří přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále rychleji, aby takto uspořený čas uložili do záložny na 20% úrok a později si ho užili. Děti jsou proto odkládány do ústavů na něž nikdo nemá čas a lidé se plně věnují hromadění času. Proč tomu tak je? Zloději času sami potřebují čas k tomu, aby přežili.

Čas je v knize chápán jako kouzlo, kterým zloději ovládají lidi.
A přesně na tomto kouzlu s naší kolektivní mysli, je postaven příběh. Je o to víc obdivuhodný, že napsán srozumitelně pro děti, neboť jen ony jsou schopny kouzlo vidět a bránit se mu.
Hlavní hrdinka Momo věří, že svět je možné změnit. Rozhodne se jít sama proti zlodějům času, kteří kradou lidem čas. Vydá se hledat kouzelného správce času, kterého požádá o pomoc. Správce času na hodinu uspí celý svět, a malé Momo se podaří uvolnit čas z banky a vrátí ho tam, kam patří.

Málokdo z lidí si ale uvědomuje, jak zhoubná je společnost závislá na času.
Začíná to například tím, že lidem jsou podsouvány myšlenky o tom, že " žijeme v době, kdy máme málo času..." nebo "všichni víme, jak je doba uspěchaná a čím dál víc se nám nedopřává času..." A lidé tomu těm hloupým výrokům uvěří, protože čas se pro ně stal pravdou. Existence času ale závisí jen na naší víře, na tom jaké souvislosti se v naší mysli vytváří ve spojení se slovem čas a kolik z nás tomu výmyslu uvěří. Ve skutečnosti čas neexistuje, existuje jen víra v čas, stejně jako víra ve skřítky a bohy. Změníme-li víru v čas, zjistíme, že že nám zcela odpadly doprovázející stavy naší mysli jako stresy, deprese, strachy, které s časem souvisí. Naše mysl se očistí a začneme vnímat jinou kvalitu života v mnohem smysluplnějších a radostnějších souvislostech.

Je to opravdu mimořádná kniha a podobně jako další podobná kniha Konec času od Janette Wintersenové patří do knihovny vašich dětí na čestná místa.

Děvčátko Momo a ukradený čas | Michael Ende | Albatros, 2005, ilustroval František Skála
První vydání v roce 1979 ilustrovala Květa Pacovská



Ukázky z knihy:

Na světě existuje obrovské, a přece zase úplně obyčejné tajemství. Všichni lidé se na něm podílejí a každý je zná, ale jen málokdo o něm vůbec někdy přemýšlí. Většinou je lidé berou jen tak beze všeho na vědomí a nepodivují se mu ani za mák. Toto tajemství se jmenuje Čas.
Lidé měří čas pomocí kalendáře a hodin. Jenomže to ještě zdaleka nic neříká, protože přece každý ví, že někdy může člověku připadat jediná hodina jako celá věčnost, a jindy prchne jako okamžik - podle toho, co v této hodině prožíváme.
Vždyť Čas je Život. A Život přebývá v srdci.
Tuto pravdu neovládal nikdo tak dobře jako šedí muži zahalení do obleků z šedých látek.
Nikdo neznal tak jako oni cenu jedné hodiny, jedné minuty, ba dokonce jediné vteřiny lidského života. Samozřejmě že se na tyto skutečnosti dívali po svém, to je asi jako pijavice na krev, a podle toho po svém jednali.
Šedivé postavy něco zamýšlely s časem lidí. Měly své tajné plány, rozsáhlé a pečlivě připravené. Nejdůležitější pro ně bylo, aby si nikdo jejich konání nepovšiml. Nenápadně se vřadily do života velkého města a jeho obyvatel. Nikdo to ani nepozoroval, a šedí muži si dobývali denně, krok za krokem, větší pole působení a zmocňovali se vlády nad lidmi.
O každém, kdo přicházel v úvahu pro jejich záměry, věděli dávno předtím, než dotyčný člověk něco tušil. Jen čekali na pravý okamžik, kdy by ho chňapli svými spáry. A také se chytře starali, aby tento okamžik nastal.
............

Po práci, když Beppo seděl vedle Momo, svěřoval jí své velké myšlenky. A protože Momo uměla naslouchat oním zvláštním způsobem, roztála mu ústa a Beppo našel ta pravá slova.
"Víš, Momo, ono je to tak. Někdy máš pře sebou ulici jako bez konce. Myslíš si, jak je strašně dlouhá a že to nikdy nemůžeš dokázat. Tak si to lidé myslí.
Pak začne člověk pospíchat. Pospíchá pořád víc. Pokaždé, když zvedne hlavu, vidí, že před ním toho vůbec neubývá. Vynakládá ještě větší úsilí, potí se úzkostí, až nakonec úplně ztratí dech a víc už nemůže. A ulici má stále ještě před sebou. Takhle si člověk počínat nesmí."
Chvíli se zamyslel a mluvil dál: "Momo, nemíme si nikdy představovat celou ulici. Rozumíš mi? Jenom příští krok, příští nadechnutí. A pořád tak. Pořád jenom myslet na to, co následuje."

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Fantasy pro děti Ende Michael

Komentáře  

# Milena 2013-04-08
Jedna z našich oblíbených knih. Kniha se dá číst po celý život a vždy vám otevře jiný svět, na základě vašeho duchovního růstu. Kupodivu kniha, která podobně jako Orwell je stále aktuálnější aniž si to většina lidí vůbec uvědomuje.
Citovat
# Majka 2012-12-29
Přepis takové knihy pro dospělé by byl nepochybně také bestseller. Je ale otázkou, kolik dospělých lidí by pochopilo co je čas a jak se mu bránit. Má zkušenost v tomot směru není zrovna optimistická.
Citovat
# Slunce 2012-12-06
Dávno a dávno, když lidé ješte mluvili úplně jinými jazyky, stála již v teplých zemích velká, nádherná města. Vměstech se pyšně zvedaly paláce králů aciařů, už tehdy mesta protínaly široké ulice a také uzounké i krivolaké ulicky, jen co by jimi clovek prošel. K nebi se tycily pohanské chrámy neskonalé krásy a chrámum vévodily zlaté a mramorové sochy bohu.
Také se vtech mestech obchodovalo v tržnicích, kde to hýrilo barvami a kde kupci nabízeli zboží ze všech koutu sveta. A ješte tam byla námestí, prostorná a krásne zbudovaná. Lidé se na námestí shromaždovali a projednávali tam všelijaké veci. Také tam pronášeli reci nebo recem druhých naslouchali. Ale hlavne apredevším postavili v tech mestech obrovská divadla.

Divadla vypadala podobne, jako v dnešní dobe vyhlíží cirkus, jenomže tehdejší stavitelé postavili všechno od prvního do posledního z velkých kusu kamene. Sedadla se prostírala nad sebou jako schody, ale v kulatých radách, takže hledište se podobalo obrovitému trychtýri. Kdyby se clovek podíval hezky z výšky, videl by, že nekteré takové stavby mely podobu kruhu, jiné tvorily spíš ovál a ješte jiné široký pulkruh. Divadlum se ríkalo amfiteátry.
Citovat