Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Můj Golem – známá pověst poněkud netradičně

muj_golemKniha pro děti a jejich rodiče vypráví originálním způsobem známý příběh rabína, který stvořil Golema. Ještě důležitější postavou je však v Mém Golemovi rabínův žák Jakub, váhající mezi láskou ke křesťance Johaně a k židovce Lee. Vzhledem k napětí mezi oběma komunitami vyprávění nabere dobrodružný, místy strašidelný spád. Aktuální přesah dobře známé legendy podtrhují ilustrace, využívající prvky komiksu.

Kniha je vybavena doslovem, který popisuje, co vlastně znamenalo vytvořit Golema v průběhu staletí. Objevné je také vylíčení skutečného života rabbiho Löwa, který zřejmě Golema vůbec nestvořil. Publikace knihy je součástí mezinárodního projektu - dílo vychází zároveň v Maďarsku a v Polsku, a také v anglojazyčné mutaci. Vydáváme je v roce čtyřsetletého výročí smrti rabbiho Löwa - pražského Maharala.

Čtěte o Golemovi, který vypadal jinak, než jak si ho představujeme.

Můj Golem
Toman Marek

Ilustrace: Hana Puchová
Vydalo Argo, 2009

Ukázky z knihy...

 

Já a mé studené ruce

„Šalom, synu,“ říká mi rabín. „Přišel jsi studovat?“

Zlehka se přitom usmívá. Nepřišel jsem jenom studovat a nejsem jeho syn, aspoň prozatím. Tohle je pouhá půlka pravdy. Celá pravda je taková, že si mám vzít rabínovu dceru Leu. Když si na to vzpomenu, okamžitě mi vychladnou ruce. A zároveň se celý zpotím. Tenhle sňatek dohodl dohazovač mezi našimi rodinami už před pár lety. Ten čas uběhl na můj vkus až moc rychle. Je mi patnáct let.

„Šalom, rabi,“ řeknu a snažím, aby to znělo klidně. Moc se mi to nedaří. Rabín se tváří, že neslyší, jak mám roztřesený hlas. Byl to jeho nápad. Budu k němu chodit studovat, ještě než se k němu po svatbě nastěhuju. Abychom si prý na sebe zvykli.

Rabínův dům mi strach nenahání. Přitom se o něm v Židovském městě povídá, že rabín jednou pozval císaře a za těmihle úzkými dveřmi byly místo potemnělých komnat zámecké sály. Poprvé jsem vstoupil se zatajeným dechem. Všechno je tu ale takové obyčejné. Jako u nás. Neobyčejný je jenom rabín. A přece, jakmile s ním chvíli jsem, ucítím, jak se mi dlaně prohřívají. Pokud u toho není Lea.

„Pojďme studovat, synu,“ říká rabín o něco vážněji. „Když pochopíš řád písmen, pochopíš řád celého světa. I to, proč muž má žít se ženou.“

„My přece nejsme písmena!“

„Jsme ale součástí textu.“

Ruce mám najednou horké.

Lea a její vlasy

Lea se na mě usmívá daleko víc než rabín, a stejně mě vždycky sevře chlad. Měl bych být vděčný za štěstí, že si vezmu někoho takového. Tak to říká můj otec. Jenže na Lee mě děsí už jenom to, jak hází vlasy.

Tvoří jí kolem hlavy měděné paprsky. Jako kdyby její hlava byla kometa. Ne, sama Lea je kometa.

„Určitě spolu budeme šťastní!“ říká mi Lea a do mě se dává zima.

A co když nebudeme? Tohle jsou jenom slova! Jiná slova než ta, která zrcadlí řád světa!

„Patří do řádu světa i to, co řekne holka?“ zeptal jsem se rabiho.

Okamžitě pochopil, na co se ptám.

„Slova žijí jenom tehdy, když je někdo přečte nebo vysloví. Každé slovo potřebuje člověka. Řád světa čeká jenom na to, abys ho pochopil. Bez tebe jako by nebyl. I bez té tvé… holky.“

Vidím před sebou Leu jako létavici na nebi, která se pohybuje podle nějakých tajemných zákonů. Jaképak by asi bylo dotknout se těch jejích vlasů? napadne mě. Tentokrát mi ruce zůstanou teplé, zato se mi roztřesou nohy.


Zahrajeme si doopravdy

Cestou od rabína se stavím tam, kde taky panuje řád, jenomže jiný než zázračný řád světa. Studovat mě sice baví, ale tenhle řád mě vzrušuje. Řád bílých a černých figurek. Mí přátelé jsou hráči šachů.

Scházíme se u Šmuela, co má tatínka krčmářem. Odpoledne, dokud se tam nesejdou hosti, si v ní můžeme zahrát. Ruce se mi třesou, když stavím na oblýskaný stůl šachovnici. Vím, že za chvíli nebudu vědět nic o žádném řádu světa. Jen se v pekelném soustředění pokusím přelstít soupeře. Někdy mívám pocit, že to nehraju já. Hraje něco mimo mě. Ruce mám nejdřív jak kusy ledu, ale to brzy přejde.

„Zahrajeme si tentokrát doopravdy, Jakube?“ ptá se Šmuel.

Vím, co myslí tím doopravdy. Je mi jasné, jak bych měl odpovědět. Že o peníze hrát nechci.

Vím, co si rabín a můj otec myslí o hrách. Stejně vylovím z kapsy pár penízů. Ten nejmenší položím na stůl. Šmuel tleskne. Roztřesenými, horkými prsty sevřu figurky. Kdybych tak vyhrál. I kdyby ne, vím, proč je hra tak sladká. Vždycky mám naději, že vyhraju příště. Nehraju vlastně kvůli penízkům. Hraju kvůli tomu vytržení.

„Křesťanští kupci někdy hrajou o velké peníze! Jeden dal do banku dokonce svou ženu, když neměl, co by přihodil! Vsadil bys Leu?“ posmívá se mi Šmuel.

Cestou z krčmy jsem si vzpomněl, co mi dnes řekl rabín: „Mám rád tvou hravost. Je to hravost dítěte, které se při hře učí a postupuje od jednoduššího ke složitějšímu. Jen aby ses dostal dál!“ Šachy mi jdou v každém případě pořád lépe.


Motýl a řád světa

Dneska Lea vběhla do studovny. Jindy se tam neodváží, když s rabínem studujeme. První se vlastně protáhla dovnitř kočka s něčím pestrým v tlamě.

„Necháš ho!“ křičela Lea.

„Nekřič!“ napomenul ji rabín. „Rušíš nás v našem…“

„Spravování řádu světa?“ skočila mu dcera do řeči. Všiml jsem si posměchu v jejím hlase. Jako když si mě rabín dobírá.

„Tohle je taky důležité! Zase chytila motýla,“ postěžovala si Lea.

„Ten motýl se neoctl před kočkou náhodou,“ poznamenal rabín. „A kočka není náhodou kočkou.“ Bůhví, odkud motýl zabloudil na rabínův dvorek. Snad ze hřbitova. Jiný kousek volného prostoru v Židovském městě nebyl.

„Pustíš ho!“ zaječela Lea na kočku, když ji dostihla v koutě. Zvířeti vypadl motýl z tlamky. Zchromle lezl po podlaze.

„Nebylo by lepší, kdybys ji nechala, aby toho motýla zabila?“ zeptal se rabín dcery.

„Opravdu si myslíš, že tu kočku vede prozřetelnost?“ zeptala se Lea. Snad poprvé se mi v její přítomnosti rozehřály ruce. Asi z pobouření nad její opovážlivostí. Zároveň se mi ta její energie líbila.

„Ne. Ale tebe ano,“ usmál se zlehýnka rabín.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Toman Marek

Komentáře  

# Zdenina 2010-10-07
Skvělá magická atmosféra ghetta s židovským hřbitovem, kterému schází hlína, již křesťané odmítají Židům prodat, umocňuje poselství příběhu, jímž je výzva k oboustranné toleranci. Příběh, vyprávěný ze zorného úhlu židovského chlapce, zdánlivě pozbývá vyváženosti. Minoritní perspektiva je zde však klíčová právě proto, že přesvědčivě ukazuje utrpení slabších. (iliteratura)
Citovat
# Ludvík 2010-09-13
Musím potvrdit, že se jedná z mého pohledu o jednu z nejlepších knih o Golemovi. Velmi nápaditá kniha, která navíc přináší mnoho zajímavých pohledů právě na zmíněnené komunity židovské versus křesťanské.
Citovat
# Daniella 2010-08-21
Knížka není až tak dobrá, ale má vynikjaící propagaci, z které by se mohli ostatní učit.
Citovat
# redakce 2010-08-21
Doporučujeme také titul Hana Doskočilová: Golem Josef a ti druzí, vyd. Albatros, 1994 s ilustracemi Gabriela Filcíka. Pro nižší věkovou kategorii.
Citovat
# Karolina 2010-08-20
Četla jsem knihu díky reklamě z Magnesie Litery. Celý text byl jedno velké klišé. Jak jinak, když autor, využil židovskou problematiku jako tahák knihy.
Nejsem učitelka.
Citovat
# Karel 2010-08-20
Jedna z nejslabších knih, ale velmi obratně propagovaná a procpávaná Argem. Jak jinak, že? Vychytrale vybrané téma, ale naprosto nezvládnutá zápletka pro cíleného čtenáře. Ale je pro čítárny "In", protože není kýčovitě líbivá. Jinak neprodejný kus. Proč se tady nepíše více o knihách pro mládež, které mají zároveň myšlenku i spád?
Citovat