A+ A A-

Experiment. Román o duši a podstatě erotické lásky


experimentExperiment je studie duše a erotické lásky. Sexuální vztah je leitmotivem, který prochází napříč většinou povídek. Již od začátku si On a Ona, protagonisté knihy, slíbí, že podstoupí „experiment“: pochopit povahu erotické lásky pomocí abstinence od milostného aktu a oddáním se psaní.
Ona je hrdou ženou zakládající si na vlastní svobodě.
On je moudrým mužem, jenž věří, spolu se Sokratem, že jediné, co ví, je, že neví nic.
Kniha je originálním dílem, které nezapadá do žádného z tradičně vymezovaných žánrů.

Experiment / Myrto Azina Chronides / z řečtiny přeložila Pavla Drápelová / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz

Myrto Azina Chronides (*1961, Nikósia)
Již od dětství se věnovala psaní esejů a básní, za své literární počiny byla nejednou oceněna. V patnácti letech vyšla její první kniha. Na profesionální spisovatelskou dráhu se však nevydala, vystudovala medicínu na univerzitě v Bonnu. V nemocnici v Německu poté působila několik let. Od roku 2007 pracuje na oddělení kyperského ministerstva zdravotnictví. V roce 2010 získala za knihu Experiment ocenění Evropské unie.

Ukázka z knihy...

V pátek večer jsme se všichni shromáždili v amfiteátru psychiatrie.
„Dámy a pánové, shromáždila jsem vás zde, abyste si vytáhli los,“ řekla Kinski. „Jako první půjdou do cvičeben zpovědníci, zavřou se do dřevěných zpovědnic, které byly vytvořeny speciálně pro praktikum, a pak vstoupí zpovídaní. Praktikum bude fungovat po několik měsíců a na konci semestru chci vaše práce. Každý z vás popíše co nejlépe své zkušenosti. Tedy do práce!“
Padlo na mě číslo 8, to bylo číslo cvičebny, a dostala jsem roli zpovídaného.
Byla jsem nešťastná. Čekala jsem, až se rozsvítí červené světýlko – znamení, že zpovědník se uvnitř zavřel –, a mohla jsem vejít do dřevěné cely, která připomínala loutkové divadlo. Jen co jsem si sedla na kovovou židli, z nervozity jsem zakašlala. Mé srdce bilo, jako bych vystoupala tisíc schodů, a čekala jsem, až uslyším zpoza mřížky hlas.
„Poslouchám vás,“ ozval se zvláštní mužský hlas, připadalo mi, že má takový známý železný tón, ale neměl rysy hlasu žádného z mých spolužáků.
K čertu, co se to tady děje, pomyslela jsem si. Kdo je za tím dřevem?
„Tak,“ dožadoval se hlas.
„Nevím, co mám říct,“ odpověděla jsem rozpačitě. „Nemám co říct,“
„Možná nějakou scénu z minulosti? Jen tak pro začátek?“
Slabě jsem se zasmála. Nechal mi trochu času.
„Ano,“ pokračovala jsem téměř šťastně.
„Na našem kuchyňském okně je jedna včela. Otevírám jej a dávám jí trochu medu na talířek. Sedí na římse a saje sosáčkem. Později na chvilku odcházím, a když se vracím, nalézám celý včelí roj, nabalený okolo kohoutku, bzučí celý pokoj. Matka vchází dovnitř a říká:
‘Dobré znamení, všude samé včely.’
‘To já je přivedla tím talířkem s medem,’ odpovídám jí.
Líbá mě a říká, že vždy věděla, že dokážu něco skvělého.“
„A co jsi cítila?“
„Na začátku jsem cítila radost, a později jsem myslela, bez toho aniž bych chtěla, na Onésila a jeho prázdnou lebku, a bylo mi ho nepředstavitelně líto, otec je pak srazil jedním košem.“
„Vždy jsi tak cítila radost smíšenou se zármutkem?“
„Vždy. Vždy. Ale nech mě, abych ti vysvětlila, kdo to byl Onésilos. Jak bys ho mohl znát.“
Hlas se na chvíli pozastavil a pak zdráhaje se řekl:
„… Znám ho.“
„Jsi Řek?“ (Jistě to je Emilios, pomyslela jsem si, můj jediný řecký spolužák.)
Smál se.
„Nesnesu to, že se směješ. Odpověz mi,“ řekla jsem naštvaně.
„Tak se ta hra nehraje,“ zamumlal skoro rázně.
„Dobře, co dalšího ti mám říct?“
„Co chceš. Jsem tady, abych tě poslouchal.“
„O tom, jak jsem se poprvé doopravdy zamilovala?“
„Proč ne?“
„Jedno neurčité místo, a najednou, dívá se letmo, jeho pohled se na několik vteřin zastaví na mně.“
„A to bylo ono? Proč?“
„Dodnes nevím proč. Miliony lidí. Proč se zamilujeme do právě těch konkrétních? Tisíce vůní, chemických reakcí, možná jedna vzpomínka z jiných životů. Možná že taky ten první, prvopočáteční otisk opačného pohlaví v našem mozku. Budeš se smát, ale ještě dnes, když slyším slovo ‘muž’, vyvstane mi na mysli jeho obraz.“
„A tvá první erotická zkušenost?“
„Drží svazek fotografií a dívá se na ně. Je tam jedna, kde stojím vedle autobusu. V ten moment se na chvíli zastavuje, všimne si jí a prostě řekne: ‘Hezká’. Nevím jistě, jestli řekl hezká, nebo hezky, ale v každém případě jsem cítila milion padajících hvězd v mém podbřišku a…“
Červené světýlko se opět rozsvítilo, znamení, že čas vypršel.
„Mám odejít?“ zeptala jsem se.
„Taková jsou pravidla,“ odpověděl rázně. „Jdi první!“
Vyšla jsem a prudce zavřela dveře…
Příští pátek jsem šla lépe připravená. Znala jsem průběh a pravidla. Ale stále ještě jsem nevěděla, kdo se skrývá za dřevěnou mříží. Pozorně jsem sledovala Emilia, když jedl v mense, a jednoho německého spolužáka, který absolvoval klasické gymnázium a byl výborný v klasické řečtině a jistě znal Onésila, a ještě ke všemu navštívil Kypr, ale ani jeden z těch dvou se nehodil k tomu zvláštnímu hlasu.
Vešla jsem do komory hned, jak se rozsvítila červená lampička, možná že se mi podaří uvidět něco, co by prozradilo totožnost mého zpovědníka. Nic.
„Pane, nevo pátere, či doktore, jsi vůbec uvnitř?“ zeptala jsem se.
Bylo slyšet lehké zašustění, jako by se hýbala křídla, jako by se rozpínala.
„Co se to tam uvnitř děje?“ zeptala jsem se znova.
„Proč ten strach ve tvém hlase?“ zeptal se na oplátku.
„Myslela jsem, že tam uvnitř nebyl člověk,“ řekla jsem.
„Co jiného by to tak mohlo být?“ opět se ptal.
„Nevím, ale ten zvuk připomínal obrovského ptáka.“
„Třeba orla, řekněme?“
„Ne, ne ještě většího. Třeba…, třeba to byl anděl.“
„Anděl? Ty věříš v anděly?“
„V tohoto anděla věřím.“
„Kde je?“
„Tam, kde je anděl smrti.“
„A co tě vede k tomu, že si myslíš, že by ten byl vedle tebe namísto mě?“
„Hřích, ze kterého bych se ti právě teď chtěla vyzpovídat.“
„Mluv tedy,“ řekl hlas něžně a zároveň rozkazuje.
Začala jsem cítit, jak se ponořuji do jeho zvuku.
„Je ráno. Mám zavřené oči a cítím slunce, které vchází škvírou v okně. Také cítím, že jestli otevřu oči, tak uvidím, jak tam stojí, na našem polštářku pod hlavu.“
„Slyším třepotání tak jako dnes. Zavírám ještě těsněji oči. A později ji slyším, jak se modlí. Mluví pomalu, čistě, ale s obtíží. Naslouchám. Mé oči jsou zavřené. Cítím, jak se blíží.
„‘Panenko na nebi, pojď…, pojď’, říká hlas matky, který zhasíná. Po tom ‘pojď je slyšet jen jedno ‘ach’, takové, jaké vydává dítě, když nalézá svou matku, kterou ztratilo na cestě, a anděl již její duši pevně drží.
„Rychle se zvedám a otevírám oči, naproti se na mě dívá má sestra.“
„Neutíkaly jsme, vidíš, neutíkaly. Věděly jsme, že umírala, a byly jsme tam obě zkamenělé, se zavřenýma očima…“
„Uklidni se“, řekla mi jemně.
„Chci, abys mě utěšila. Třeba slovy, když není možné, abys odtamtud vyšla ven. Řekni mi něco!“
„Co nás nezabije, nás činí silnými. Co jiného ti mám říct? Někdy máš právo se bát. Ale co mám říct?“
Rozhostilo se ticho. Uslyšela jsem lehké vzdechnutí a měla jsem pocit, že nejspíše natáhl ruku za mřížku. I já jsem natáhla svou. Obklopila mě horkost a má ruka si sáhla na ten neviditelný dotyk.
„Chci tady skončit,“ řekla jsem.
„Ale sotva jsme začali. Pravidla…“
„Neexistují pravidla. Více nechci, a ani nemohu. Nenaléhej na mě. Teď vyjdu,“ řekla jsem a odešla.
Profesorka Kinski čekala v amfiteátru.
„Co se děje?“ zeptala se mě.
„Bylo to moc bolestné, paní, vzdávám to. Zanechávám pokusu napsat zpověď, neuvěřitelně mi vadí, že nevidím zpovědníka.“
Lehce se ušklíbla.
„Jedině, že by ses stala ptákem a uletěla, anebo rybou a proplavala trubkami budovy, abys unikla,“ řekla mi rázně. „Okamžitě se vrať zpátky! Vím, že můžeš.“
Vrátila jsem se zpět se svěšenými tvářemi a rty vysušenými neklidem. Zaklepala jsem na dveře laboratoře, abych se přesvědčila, že on tam je.
„Tak pojď dovnitř, čekám tě!“ zavolal.
A tak, když jsem vcházela, uviděla jsem, jak se jeho ruce snažily zavřít dvířka zpovědnice.
Můj dech se zastavil. Byly to ty samé ruce! Ty prsty, které jsem políbila milionkrát jeden po druhém. Které hladily každý centimetr mého těla. Dotýkaly se mého srdce přes každý mezižeberní prostor, hrály si s jamkou na mém krku, s údolím mého pupíku, probádaly záda, boky, stehna a schovaný park, vršky s růžovými krátery.
Vešla jsem co nejrychleji dovnitř a zeptala jsem se:
„To jsi ty? Takže ty?“
„Co máš na mysli?“ zeptal se hlas, chladný, odtažitý.
Otřásla jsem se. Cítila jsem se zahanbená.
„Nic, nic,“ odpověděla jsem. „Pokračujeme dále?“
Nenaléhal dalšími otázkami, řekl jen:
„Řekni mi něco veselého!“
Bylo snadné mluvit o veselých věcech po ověření totožnosti mého zpovědníka. Jestli to nebyla jen představa, pomyslela jsem si.
„Dům na pobřeží,“ řekla jsem. „Starý dům. Jeho venkovní zdi, představ si to, se dotýkají vlny. Večery, když sedíme na verandě, bijí divoce vlny a stříkají odevšad jako obrovské fontány.“
„Na něm jsou popínavé růže, na jeho balkónech se choulí rackové. A já jsem schoulená v jeho objetí. Cítím z jeho kůže vůni cigarety. Hladí mě po vlasech a obličeji a mohu k němu hovořit nekonečné hodiny.“
„Ptám se ho na vše, na co jsem se ho kdy chtěla zeptat. Na jeho dětství. Jestli někdy dostal vláček jako vánoční dárek. Jestli byl rozmazlený tak jako já.“
„Víš, možná jsem se do něho zamilovala, protože jsem věděla, že nikdy neměl svůj vláček. Protože si hrál se dřevem a kameny a hlínou, a tak se jeho ruce naučily tvořit i tu mou zemskou část. Později mohu plakat. Mohu mu říct to, co jsem nikdy nikomu neřekla. A zatímco mě hladí a líbá mé slzy, které stékají po mých tvářích na krk a hruď, mé tělo se zapaluje a hořím, hořím v jeho rukách a mé oharky očišťuje moře, které se rozlévá s prudkostí po venkovní zdi.“
Naprosté ticho. Zdálo se mi, že jsem slyšela krátký rázný vzdech. Později se ozval váhavý hlas:
„Jsi si jistá, že jsi něco takového zažila? U zpovědi se nelže!“
„Nejsou to lži, a i kdybych to nezažila, už nevím, co jsem doopravdy prožila. A co je nakonec pravda? Co jsi ty za tou mřížkou?“
Nestačil odpovědět a červené světélko u východu se rozsvítilo.
Vyšla jsem na prázdnou zmoklou ulici.
Večer jsem se ve snu viděla ve vlaku. Venku na sklo přitiskl tvář někdo, koho jsem znala zdávna.
„Miluji tě,“ volala jsem na něho.
Jen rty vytvořil tu samou větu, ale nebyla jsem si jista, zda mi ji chtěl říct, anebo jestli to byl jen němý odraz mě samotné.
Probudila jsem se zpocená.
Dny ze semestru plynuly pomalu a já jsem se více a více zamilovávala do hlasu, který přicházel zpoza mřížky.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... erotika Chronides Myrto Azina

Komentáře  

# Anežka 2015-10-27
Četla jsem si ukázky. Jdu do toho.. díky za tip
Citovat