Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Pojďte, jdeme! zve vás Janusz Rudnicki

pojdte jdemeJako ředitel jedno osobového pojízdného cirkusu vás zvu na představení o jednom výbuchu a jeho nebývalých důsledcích. Jsou to fakta, a to skutečně holá, promíchaná v míchačce poněkud choré fantazie, přiznám se. Za směšnou cenu jednoho lístku se, milý čtenáři, ocitneš pod kopulí světa umělce lisovaného za studena.

Do Gdaňska se v polovině 90. let vrací z emigrace v Německu spisovatel. Na balkóně svého bytu ve věžáku se právě vítá se sousedy, když silný výbuch plynu promění budovu v ruiny. Jen zázrakem zachránění nájemníci, kteří přišli o střechu nad hlavou, se rozhodnou vydat na cestu… do Německa. Přidají se ke skupině dělníků nuceně nasazených za III. říše vedené agilním Mleczarzem, který chce vymoct od německé vlády vyšší odškodnění. Akce se roztáčí na plné obrátky: uvěznění na hranici, dopravní nehoda, výstřely na polském konzulátu a nevybuchlá bomba, jejíž zneškodnění způsobí gigantickou dopravní zácpu. Bez ohledu na překážky pokračuje groteskní procesí dál. Klusající narace, slova klopýtající o sebe, bezedné útroby hovorového jazyka. Próza prosáklá atmosférou karnevalu, šílená a očišťující.

Pojďte, jdeme! | Janusz Rudnicki | vydal Dauphin | 184 stran

Janusz Rudnicki
(nar. 1956, Kędzierzyn-Koźle) – polský spisovatel. Jako novinář působil v protikomunistickém hnutí Solidarita, po zavedení výjimečného stavu v roce 1981 byl internován. V roce 1983 emigroval do Německa. Vystudoval slavistiku a germanistiku na hamburské univerzitě. Své texty publikuje v literárním měsíčníku Twórczość, je stálým spolupracovníkem deníku Gazeta Wyborcza, jeho fejetony vycházejí také v MF Dnes. Žije ve střední Evropě, občas i v Praze.

Ukázka z knihy | Dirigent

− a tam ji poznal, velkou hvězdu malé scény, Madame Butterfly. Měla hlas... no takový, že jím osvětlovala zpáteční cestu všem, co se vraceli. Mluvím o hlase a ty jsi Němý. Ale co, to všechno, co se stalo, to přece není moje aranžmá. To není můj orchestr. To přejde, hlas není zajíc, ne? Jí utekl na scéně, zpívala a najednou hluk, dekorace se zhroutily, stěna domu posetá květinami, na počest příjezdu Pinkertona, pamatuješ si tu operetu? Nic se jí nestalo, květiny na ni spadly. A podívej, jak byla při smyslech, jde v těch květinách na kraj jeviště, otvírá ústa a nic, ticho! A obecenstvo si myslí, že to tak má být, že to je nápad režiséra, no a to se ví, jak ta operetka končí, takže místo sebevraždy přichází o hlas, rozumíš? Což je pro zpěvačku v podstatě to samé. Otvírá tedy ústa, hýbe jimi a nic. Ticho, žádný zvuk. Němý film. Jako by v poslední řadě uviděla Pána Boha, s prstem na ústech. Lidi se vrtí, aplaudují, pískají, ona mlčí. Kvůli hluku starých dekorací? Na scéně, a i mimo ni! Protože přece mimo ni taky čekala, na svého Pinkertona. Vyvedli ji ze scény a už na ni nevešla. A on běžel pro květiny. Vešel do její šatny a zůstal. A za půl roku se nastěhovala k němu. Její oči! Všiml sis? Jako ořechy polité čokoládovou hmotou. A jak se rozpouštějí, když se směje! Hráli jsme jim na svatbě, jak luk s tětivou, tak vypadali při tanci. On jako luk a ona jako tětiva, mám na mysli, ach, můj milý, noty mnou kolébají jako vlny šalupou. No a co, no vidíš přece, její hlas si kdesi polítal po prostorech a vrátil se sirotek do jejího těla. Do tebe se taky vrátí. Najednou, z ničeho nic. Možná jednou, až budeš znovu v domě, který se najednou zřítí.

Vchází Pinkerton.

Pinkerton

− čeká na nás, už za bránou.

Dirigent

− tak já jdu pro druhou berli a vrátím se.

Dirigent vychází. Pinkerton na sklopeném prkýnku, já stojím.

Pinkerton

− říkal jsem ti, že si pamatuju, jak jsi čůral do...

Pokynutí hlavou, pamatuju.

− A ho si pamatuješ, vedl podnikové orchestry?

Pokynutí hlavou, pamatuju.

− Potom hrál na tanečních večírcích. Jeho žena šla pro mléko a nevrátila se. Auto ji přejelo. Po pohřbu se schoval do skříně, viděls. A žil v ní. Malý, kulatý, jako kulička proti molům. Skříň jako val před vlnami přítomnosti, abychom použili metaforu. Jejími rozbouřenými vlnami. Člověk si vůbec neumí poradit s tím, že čas přítomný zaniká, ještě než se objeví, že? Život letí tak rychle, jak rychle projde pochod dechového orchestru přes náměstí malého města, abych zůstal u vhodného přirovnání. Napsal knížku O řízení dechového orchestru, měli jsme ji dokonce v knihkupectví. Půjčoval jsem mu knížky, vysvětloval, povídal si s ním. A, je hloupé to přiznat, ale kazil jsem věci, aby je mohl opravovat. Zlaté ručičky. Zacpával jsem dřez, aby ho mohl odecpat, vyšrouboval jsem žárovku, aby ji mohl našroubovat, a tak dál... Víš, jak on se, řekněme, zhmotňoval? Když vycházel z domu vždycky po třetí hodině odpolední. Víš kam? Na nádraží. Jednou jsem za ním šel, stoupl si na perón a čekal na vlak z Fabriky. Dělal, že zívá. Díval se na hodinky, rozhlížel se, jako by někoho hledal. Vlak přijel a on se smísil s davem a mašíroval k východu. A jak rázně! Spěchal jako všichni, aby byl co nejdřív doma... Kde ho však, víme co, že?

Vchází Dirigent, o dvou berlích. Pinkerton

– no hned jiný člověk.

Jsme: venku. Jsme: v pyžamech. Jak opustit špitál v pyžamech? Autem televizního týmu. Před vchodem stojí prázdné auto televizního týmu.

Pinkerton za volantem. Budka, hlídač, hlídač vidí: řidič s obvazem kolem hlavy, noha v sádře trčící z okna, ruka v sádře, která na něj mává. Hlídač by bránu neotevřel, kdyby nebylo nápisu (Televize).

Na ulici, za bránou, Madame Butterfly, v čepečku a zástěrce zdravotní sestry. Po cestě: Madame Butterfly zpívá, Dirigent diriguje, já: toho, zpívání a dirigování, mám trochu výš než po krk.

Policie naproti, u semaforu, brzdí, vracejí se, honička. Madame Butterfly zpívá hlasitěji.

Pinkerton

– tak jako v dominu, spadne první kostka a hned letí další.

Pinkerton sjíždí z hlavní silnice na pole, bez světel. Před námi nic, za námi nic, ztrácíme policii. Je vidět světlo, plápolá jako ohniště. Je to ohniště. Kolem ohniště starci, někteří ve vojenských uniformách. Na traktoru Mlékař.

Mlékař

– rok od roku je nás míň, ale ještě nás je hodně a něco znamenáme! Udělejme něco, dokud žijem! V Americe vyhrožují bojkotem německých firem, čím máme vyhrožovat my? Vy nevíte? Námi samotnými! Jsme staří, zbídačelí a nemocní, tak tam jeďme! Abysme jim ukázali, že jsme staří, zbídačelí a nemocní! Říkají a píšou, že dělníci z nucených prací a vězňové to a ono, tak ať nás konečně vidí! Nás, co jsme jejich válečné hospodářství na svých bedrech drželi. Nás, co jsme jejich pole orali, za to...

Dirigent tleská.

– ...za to, aby nám náš vlastní život darovali, jeho páni. Ať teď platí! Za to, že jsme zbídačelí a nemocní! Za zdraví a mládí naše promrhané. Ať platí, co nám cizí nadvláda vzala. Ale ne almužnu. A ne z milosti, tak jako by nám platili prémie! Ať platí a vědí, že platí jen část, protože za to všechno nemůžou zaplatit nikdy. Dokonce ani oni, tak bohatí. Ukažme se jim, pojďme tam, jeďme! Proto, abychom jim byli kostí v krku. Klackem v jejich mraveništi. Doutnákem jejich bomby. Jeďme hned teď, dokud ještě žijeme! Potlesk. Mlékař v nás poznává oběti výbuchu. Přijímají nás jako svou rodinu. Dostáváme: vojenské batohy a oblečení. Vypadáme: jako desant. Madame Butterfly v šusťákovém plášti, já ve vojenské peleríně, Dirigent v ruském šinelu, Pinkerton v maskáčích a klobouku.

Jakési vidění: dopis Dirigenta padá do kabely Listonošky, svaté paměti, třese se na kole po cestě, po dírách, výmolech, na poště vypadává spolu s jinými z brašny na stůl, ze stolu do vlaku, šeď, špína, všelijak, všechno se třese k hranicím a od nich najednou třást přestává, koleje se vyrovnávají a klidně se sune k cílové poště, kde končí na jedné ze stovek pohyblivých pásů, ze kterých padá do své přihrádky, ze které přistane v brašně listonoše a v ní na kole a zapadá do schránky toho díky Dirigentovi přeživšího oběšence.

Do stodoly vchází Mlékař.

Mlékař

– kolem poledne budou odpalovat, aby se dostali k těm dole. Musíme jít, jestli si chcete odnést něco z domova, každý by si přece měl něco odnést, ne? Z domova. Jdeme?

Jdeme. Jako kdybychom šli do války nebo se z ní vraceli. Dirigent zůstává pozadu, nestačí nám o berlích. Mlékař vytahuje odkudsi z podzemí vozík na mléko, Dirigent nasedá do vozíku, táhneme ho.

Mlékař

− ráno vstávám a dělám kolečko, komu to vadí? Celý život jsem rozvážel mléko, je těžké si odvyknout. Člověk byl jako Bůh. Mezi nocí a dnem po mléčných drahách. Někdo umřel, věděl jsem první, že umřel, láhev tam stála. Jako svíčka u svislé rakve dveří, na třetí den už jsme otevírali. Občas byli lidi ještě teplí. Teď když někdo umře, leží až začne smrdět, hromada střev z něj zůstane.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit