A+ A A-

Pavel Juráček. Jedinečný Deník výrazné osobnosti nové české filmové vlny

juracek denikDeník Pavla Juráčka z let 1959 - 1974 jsou rozsáhlé zápisky (1078 stran) a výjimečný dokument doby. Přestože jsou psány v době socialismu, mají neuvěřitelný přesah i do dnešní společnosti. Často máte při čtení pocit, že Juráček žije práve dnes a ne v době jediné komunistické strany. Je to jen důkaz jak neuvěřitelně podobné jsou oba systémy. Ten modrý tzv., demokratický ve kterém žijeme a ten rudý, rádoby překonaný. O čem to svědčí je zřejmé.

Pavel Juráček byl jedním z výrazných představitelů československé nové filmové vlny, a to zejména třemi autorskými filmy: Postava k podpírání (1963, spolu s Janem Schmidtem), Každý mladý muž (1965) a Případ pro začínajícího kata (1969).

Rozsáhlé zápisky (1078 stran) z původního listinného materiálu připravil k tisku Jan Lukeš.

Pavel Juráček (2.08. 1935 – 20.05. 1989) byl český filmový režisér a scenárista, výrazný představitel české nové vlny 60. let. Byl signatářem Charty 77. V letech 1962-1970 zastával funkci dramaturga. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval námětově a scenáristicky na snímcích Hynka Bočana (Nikdo se nebude smát), Karla Zemana (Bláznova kronika), Jindřicha Poláka (Ikarie XB-1), Věry Chytilové (Sedmikrásky) či Jana Schmidta (Konec srpna v hotelu Ozon). Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova, po podpisu Charty 77 vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu do SRN (1977–1983).


Další knihy:

Postava k podpírání (2001)
Kniha je průřezem literární a filmovou tvorbou Pavla Juráčka. Obsahuje básně, povídky, realizované scénáře (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata) a další texty, například filmovou povídku Golem, inspirovanou stejnojmenným románem Gustava Meyrinka. (Vydalo nakladatelství Havran Praha./Sestavil Miloš Fikejz./244 stran.)

Dvanáct osudů dvou staletí (2006)
V knize jsou mezi dalšími jedenácti osobnostmi poprvé uvedeny i životní osudy Pavla Juráčka. Autor Josef Fryš, černobílé a barevné fotografie, 272 stran, Příbram.

Filmový dokument o Pavlu Juráčkovi
Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera (2002), režie Martin Šulík



Výpisky z knihy Deník...
Zkuste si při čtení vyměnit slova komunismus za kapitalismus a podobně. Budete překvapemí mírou shody...

Neznám žádná jiná měřítka kromě dvou: buď je mi něco trapné nebo příjemné. Řídí mě tedy vkus. Ve všem, ve výběru přátel, ve volbě vět, v chování, v hovoru, v rozhodování, v obdivu i v nenávisti.

Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat.

Uvědomil jsem si, že začínám získávat ten správný barrandovský poměr k lidem: Všichni jsou nadutci, nic neumějí a jestliže chci mezi nimi vyjít, musím být ještě větší podvodník než oni!

Film je děvka mezi uměními a kdo chce s ní něco mít, musí v tom umět chodit, jinak je odsouzen k posměchu.

Poctivý, přímočarý, důsledný člověk je na Barrandově tvorem, z něhož se může stát nanejvýš rekvisitář.

Film je pro mne něčím nečistým. Připadám si jako loupežník, který je odhodlán, že až naloupí dostatečné množství peněz, vrátí se k původnímu řemeslu. Obvykle skončí na šibenici, protože málokdo dovede v pravou chvíli přestat.

Avšak to, co čeká na scenáristy, kteří nepřestali, je horší než šibenice. Kornatění myšlenek, hladové vyprahlé pusto v mozku, mučivý věčný žentour stále týchž příběhů, z něhož není úniku, strašně mylné, ale tím tvrdohlavější přesvědčení, že psát, to nic vlastně není, že to je jednoduché, že stačí přišpendlit na holou dějovou osnovu pár dobrých nápadů...

To dostane režisér a ten to předělá podle svých představ. Autor se k tomu pak má vyjádřit. Uvažuje tedy: Ta věc se mi hnusila už jako povídka. Nedovedu si představit, že bych se tím měl ještě jednou zabývat. Jestliže s režijním scénářem nebudu souhlasit, budu muset znovu psát a myslet na to. Tak tedy souhlasí.

Za rok nebo ještě déle, kdy už na tu věc docela zapomněl, se dočte v novinách, že režisér nemohl nic dělat, protože slabiny scénáře byly nepřekonatelné. Jestliže je film dobrý, nikoho ani nenapadne, aby to přičítal scénáři. A na festivaly jezdí zásadně jen režiséři a dívky, které hrály hlavní roli.

Nuže, je tady někde místo pro nějaké, třeba i sebeskromnější umění? Pro poctivost? Dobrý scenárista musí být především obratný, otrlý, chytrý a vypočítavý podvodník. Běda čisté naivní dušičce, která by se do toho pekelného mlýna dostala! Tam se umění nedělá, tam se dělá řemeslo. Má zlaté dno.

Sedím v klubu obklopen herci, scenáristy a režiséry. Někdo se ptá: „Pane režis..., pardon! pane Juráček, co budete teď točit?“
Ironicky se na něj podívám. „Nic. Natáčení mě nebaví. Prostě jsem to jen tak zkusil... To není práce pro člověka, který chce v životě skutečně něco udělat. Točit může i cvičená opice!“

Nápad – to je ve filmu fetiš, celé generace filmařů strávily životy v honbě za Nápadem.), pak je úspěch zaručen i při zcela průměrných realizačních kvalitách.
Proto asi mají mnozí lidé k filmu takový odpor. A proto jej považují za oblast podvodníků a poloumělců. Mají pravdu. Ctižádostivec, který má to štěstí, že se uchytne u filmu, skoro vždycky udělá kariéru, i když je to omezenec, nevzdělanec a hochštapler.

Pohoršuje mě, že kdybych přestal jíst, že bych umřel. Zaráží mě to, protože se tu objevuje naprosto nečekaně poznání, že nejsem svým pánem, že o sobě nerozhoduji. Že o mé existenci rozhoduje dva tisíce kalorií denně. Není to strašné?

Právě tak mě štve, že se musí spát. Jsou chvíle, kdy mě tato biologická nutnost udivuje do té míry, že nemám daleko k bláznivému rozhodnutí nepodřizovat se svému tělu, nechodit spát, tvrdohlavě setrvávat v bdění navzdory sobě.

Nebo mniši, ti se také o nic nemuseli starat. Klášter – to byla vlastně velice důmyslná instituce. Osvobozovala člověka od vnější závislosti. Odjakživa jsem snil neurčitý, mlhavý sen o tom, jak strávit dlouhý čas sám se sebou. Jenom a jenom sám se sebou. Mám skoro pověrčivou víru, že z takové samoty bych měl nesmírný užitek. Vzrušuje mě to.

Před třemi týdny mi přišlo svatební oznámení Slávka a Bětky. Nemám odvahu se s nimi setkat. Vyprávěli by mi o tom, jak si budou šetřit na televizor nebo na auto... Mám z takových řečí strašnou hrůzu. Cítím při nich, jak se vzdaluji... Kdybych jim vyprávěl o sobě, mysleli by si, že se ze mne stal vyvrhel.

Nesnáším lidi, kteří se pokorně rozplývají v „lidu“, pochlebují mu a činí z něj boha.
Nechci přizvukovat těm, o nichž píšu, že žijí dobře, že jsou správní lidé a že většina vytváří vzor.
Vždyť to jsou převážně maloměšťáci nebo pásci nebo obojí dohromady.
A ze všeho nejprotivnější je mi hodný, dobrý, spořádaný, zásadový člověk, protože je sterilní.
Nedávno jsme hovořili s Danielem o tom, jak bude vypadat komunistický člověk.
A shledali jsme, že se kolem té věci vytvořil neuvěřitelně zhovadilý názor, že člověk budoucnosti se bude podobat andělům.
Hrome, to je největší nedostatek marxismu, že se o tyhle věci nestará! Zmocnily se jich staré panny v sukních i kalhotách a vytvářejí tak růžovosladký obraz, že to je k blití. I ten nejvzdělanější, nejrozumnější komunista začne blekotat křesťansko-humanistické nesmysly, když má mluvit o morálce, vztazích a člověku budoucnosti.

Více: Misantropova čítárna

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Juráček Pavel

Komentáře  

# Rudolf 2017-05-19
Otázku vydání soukromých deníků řešil ve svých zápisech sám Juráček několikrát. Jeho názor je patrný například z deníkového zápisu pořízeného 3. července 1956, který je předznamenán citátem z Andrého Wurmsera: „Intimní deník je literatura. Člověk nikdy nepíše jen pro sebe,“ a také ze zápisu z 3. července 1956, který uvozuje i přítomné vydání: „Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce. Přiznej se. To není rouhání, to není svatokrádež ... Myslím si to a budu si to myslet, i kdybych to sebezuřivěji popíral. Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“

Kompletní edici Juráčkových deníků vydává nakladatelství Torst. Od roku 2017
Citovat
# Max 2016-10-22
Když jsem dočetl nedávno jeho Deníky nevěděl jsem, zda psal o socialismu nebo je to deník ze současnosti. Jako povinná četba by měla být kniha na školách!

Od malička mě vzrušují zchátralé domy, dvory zarostlé kopřivami, zchudlé zámky, zbořené zdi, zaplevelené zahrady, opuštěná skladiště, zaprášené půdy, propadlá schodiště, usychající stromy, podzimní obloha, neregulované říční břehy, dřevěné chalupy v horách, dláždění, v němž roste tráva, okna bez skel, obrazy zapomenutých malířů, cesty, které nikam nevedou, strže plné plechovek a starých bot, veřejné skládky, vypuštěné rybníky, stromořadí v rovné krajině, vypálené mlýny, bývalé pily, pastoušky a mýta, obecní domy, konečné stanice, staré noviny, dopisy lidí, kteří už zemřeli, předměty, které už ztratily smysl, věty, které už nikdo neříká, knihy, které už nikdo nečte, jízdní řády staré padesát let, rytiny, starodávné dětské hračky, nápisy na hrobech, krabice od čaje, který byl spotřebován před první světovou válkou, mapy zemí, které přestaly existovat, firemní štíty zaniklých obchodů, reklamní nápisy na zboží, jež se už dávno neprodává…”
Pavel Juráček: Deník, nedele 4.10.1964
Citovat
# Pavel 2015-08-21
Film Klíč k určování trpaslíků podle Juráčka
https://www.youtube.com/watch?v=oKQJCDkoWdc
Citovat