A+ A A-

Co je to ta demokracie, Kefalín? Stručná historie, která vysvětluje o čem je dnešní svět

Rafael-Atenska-škola1509-11-Vatikan-Stanza-della-Segnatura

Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů.
Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň.

Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění.
Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“.
V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva).
Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není.
Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.
Při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast.
Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“
Platón

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“. (Andreas Popp)

Je zvláštní, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie.
Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

Celá hra na demokracii je velmi jednoduchá: Kdo je u koryta, cpe se. Lhostejno, o který druh moci zrovna jde.
Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Podle Andease Poppa a Rahima Taghizadegana
Fotografie: Aténská škola, Rafael, Vatikán

Komentáře  

# John 2017-03-10
Nástroje demokracie existovaly ve Švýcarsku na úrovni kantonů (kantony jsou svrchované celky tvořící švýcarský federální stát) již v 15. století. Například v kantonu Graubünden si několik obcí mohlo od feudální vrchnosti koupit svobodu a založit vlastní soudy. Aby nově nabytou svobodu dokázaly ochránit před nepřáteli, sloučily se do několika spolků, které zajišťovaly autonomii a sebeurčení místních komunit.

Tento konfederativní systém vyžadoval meziregionální koordinaci. Tu zajišťovali vyslanci, kteří chodili od vesnice k vesnici a nosili batohy plné dokumentů, aby mohli uzavírat dohody o společných záležitostech. Tito vyslanci se pak vraceli s vyjednanými dohodami a předkládali je občanům své vesnice, kteří je buď přijali, nebo odmítli. Odtud pochází výraz „referendum“ (latinsky: „re“ = „zpět“, „ferre“ = „přinést“).

Podobné postupy byly v pozdním středověku zavedeny rovněž v kantonech Valais a Giarus. Z toho vyplývá, že „referenda“ byla používána dlouho před vznikem Švýcarska jako moderního státu. Moderní švýcarský stát byl ve skutečnosti založen ústavním referendem v roce 1848 – od té doby moderní přímá demokracie významně přispívá k mírovému řešení sporů.
Citovat