A+ A A-

Umberto Eco. Od hlouposti k šílenství aneb zprávy o tekuté společnosti

eco umberto bw portrait

I když průlomový román Jméno růže vydal Umberto Eco (*5. 1. 1932 – †19. 2. 2016) teprve roku 1980, četné knihy z oblastí estetiky, kultury, literární vědy, lingvistiky a sémiologie uveřejňoval od padesátých let. Počínaje rokem 1975 přicházel ale i s výbory z příspěvků do novin a časopisů. Ten první se jmenoval Minimální deník a roku 1992 na něj hyperaktivní Umberto navázal ještě Druhým minimálním deníkem; v češtině je ovšem znám především skrz objemné svazky tohoto typu Skeptikové a těšitelé a Poznámky na krabičkách od sirek, jež nám v letech 2004 a 2008 zprostředkovalo Argo. To loni přišlo taky s dalším, a to víc než čtyřsetstránkovým souborem Ecových článků Od hlouposti k šílenství, jenž autor opatřil podtitulem Zprávy o tekuté společnosti.

Od hlouposti k šílenství aneb Zprávy o tekuté společnosti.
Až na pár výjimek se texty týkají těch fenoménů soudobé společnosti, které charakterizují skutečnost, že se zvlášť v novém miléniu stala společnost podle Zygmunta Baumana takříkajíc tekutou.
Stala se takovou i z toho důvodu, že místo národů začaly rozhodovat nadnárodní korporace; ač je před tím mnoho lidí s to ve svých křeslech přivírat oči, popřípadě to k jejich čidlům nedolehne vůbec.
V krizi se naopak octly politické strany. Ale nejen ty; veškeré dříve fungující apely na skutečné hodnoty. Co vlastně zůstalo? - To by nám detailněji vysvětlil třeba Václav Bělohradský, jistě však zbyly silné a inspirující osobnosti jako Noam Chomsky či donedávna i sám Eco. S nimi ale bohužel taky břitký individualismus, jehož břehů dohlédnouti často nelze. A dá se v něm utopit.

„V kapitalismu byl člověk člověku vlkem,“ učili pétépáky v Černých baronech a Švandrlík si z toho robí ve stejnojmenném bestselleru bžundu, nicméně ona metafora bohužel sedí. Symptomem toho je mimo jiné i to, že se lidé před sebou navzájem víc a víc opevňují uvnitř svých domů opatřených někdy (docela v arabském stylu) okny nasměrovanými jen do vnitřního dvorku, a necítíte-li ze souseda prvořadě obavu, je s vámi nejspíše „něco špatně“.

Kdysi daleko komplexnější společnost jako by se následkem toho „rozpouštěla“ (a nikoli pouze v konzumních supermarketech) a my už jen splýváme po hladině jakéhosi pomyslného jezera jezer, z něhož se jen co chvíli někteří šťastlivci vymrští jako létající ryba.
Což i zůstává jednou z posledních jejich šancí, jak upozornit na vlastní hodnotu (která přitom naprosto nemusí být jen imaginární) a neutopit se místo echa u proklatého dna jako ony děti z románu a Scorseseho filmu Prokletý ostrov.

„Někdo řekl, že partaje už jsou dnes jen taxíky, do nichž vsedají bossové, kteří dostávají pod kontrolu hlasy voličů,“ uvádí Eco svou knihu a taky on věděl velice dobře, že politické přeběhlictví je dnes jev víc než pochopitelný. A že dávno nepohoršuje.
Spolu s Baumanem tipoval, že tekuté časy ani zdaleka nepotrvají krátce. Jedním z důvodů té nedobré prognózy je i to, že už často chápeme jen to, co nechceme, a nikoli to, co chceme. Protest? Jistěže! V pořádku. Protestujme třeba v průvodu. Nicméně protestní hnutí stále častěji postrádají svůj druhý, a to minimálně stejně podstatný program. Program konstruktivní.
A slova demonstrace a manifestace přitom znamenají v mnohém cosi úplně protikladného, jak víme.

Eco své články seskupil do čtrnácti částí s těmito tituly:
Račím krokem. Zviditelnit se, Staří a mladí, Online, O mobilech, O spiknutích, O masových médiích, Různé formy rasismu, O nenávisti a smrti, Mezi náboženstvím a filozofií, Dobré vzdělání, O knihách a jiných věcech, Čtvrtý Řím a (titulní) Od hlouposti k šílenství.

Originál svazku se ovšem nejmenuje Od hlouposti k šílenství nýbrž Pape Satan aleppe, což je citací verše z Dantova Pekla, který postrádá podle názoru většiny badatelů smysl.
„A proto mi přišlo vhod použít jej i jako název této sbírky, která je (ani ne tak mojí vinou jako vinou doby) nesouvislá, přeskakuje – jak by řekli Francouzi – od kohouta k oslu a odráží právě tekutý charakter posledních patnácti let,“ dodává Eco a hned úvodem přizná, že se sice v některých kapitolách inspiroval aktuálními událostmi, nicméně aktuálním pro něj bylo třeba i to, když si v některý večer z rozmaru přečetl pohádku bratří Grimmů či komiks s Námořníkem Pepkem.

Kupříkladu ve sloupku Nechte mě domluvit, fuchtle! (str. 172) tak vtipně rozkryje, že mediální divák ve své většině od média prvořadě vyžaduje konflikt. A cituji:

Diváci talk show mají ve skutečnosti radost pouze tehdy, když se lidé hádají, a nezáleží ani tak na tom, co lidé říkají, jako na zuřivém výrazu ve tváři ve chvíli, kdy někdo huláká: „Nechte mě domluvit, já jsem vám taky neskákal do řeči!“
Lidé totiž sledují talk show jako kohoutí zápas nebo wrestlingové utkání a je jim lhostejné, zda soupeři zápasí jen na oko.
Podobně nezáleží na tom, zda v groteskách Larryho Semona skutečně někdo dostal dortem do obličeje, a hlavní je, aby divák uvěřil.

A jen snad dodám, že i třeba Soudkyně Barbara je (fakticky) jen korigovanější odnoží téhož.

„Existuje způsob, jak přežít tekutost?“ ptá se konečně Eco.
Tuto (nijak řečnickou) otázku bohužel nechává bez odpovědi. Jak se zdá, ani Bauman, ani on si nebyli jisti, pomocí kterých nástrojů se tekutost dá vysušit, a tak jen a pouze doufali, že nepůjde o nástroje válečné.

Umberto Eco: Od hlouposti k šílenství. Překlad a poznámky Helena Lergetporer, Gabriela Chalupská a Kateřina Vinšová.
Přebal, grafická úprava a sazba Pavel Růt. Odpovědný redaktor Jindřich Vacek. Technický redaktor Milan Dorazil.
Argo. Praha 2016. 424 stran. ISBN 978-80-257-1933-6

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Eco Umberto

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit